Český parní vůz Komarek byl postaven v roce 1903 ve smíchovské vagónce Ringhoffer. Inženýři v něm chtěli spojit parní lokomotivu s vagónem pro cestující. Jenže záměr tak docela nevyšel a novinka se ukázala jako nevhodná pro horské trati. Nový vůz nasazený na úsek Česká Lípa – Kamenický Šenov nestačil „s dechem“ a tak přišla renovace.
Úspora ve všech směrech
Parní vůz Komarek byl slavnostně vrácen tam, kam patří - na koleje! • Zdroj: Robert Pavelka / PapirovaArcheologie.cz
Přebudování parního kotle a další úpravy (provedené v roce 1905) plus zkouška na trati Smíchov – Zadní Třebáň – Liteň už daly vozu zelenou. Určitě se ptáte, proč se mu říkalo „Komarek“ – důvod je velmi jednoduchý: všechny kotle vyráběla vídeňská firma F. X. Komarek.
Úsporný ve všech směrech
Zajímavostí veterána je úspora v mnoha směrech. S ohledem na malou spotřebu, která činila 6 kg uhlí a 30 litrů vody na kilometr, nepotřeboval vůz topiče. Sám strojvůdce stihl během jízdy plnit jeho funkci. Další výhodou byla velmi rychlá příprava k jízdě: stačilo půl hodiny, což u klasických lokomotiv bylo nemyslitelné. Vůz měl původně tři oddělení – dvě třetí třídy, přičemž tehdy se myslelo na kuřáky, kteří měli k dispozici oddíl s 15 sedadly. Nekuřáci měli k dispozici menší prostor s 9 místy, vůbec nejméně však zabírala 2. třída s 8 komfortnějšími sedadly. Postupem času se všechna sedadla změnila na prostá dřevěná, ale označení 2. třídy zvenku na bocích vozu zůstalo.
Krátký život na trati
Parní vůz Komarek byl slavnostně vrácen tam, kam patří - na koleje! • Zdroj: Robert Pavelka / PapirovaArcheologie.cz
Záhy se ukázalo, že myšlenka parních vozů není cestou, kterou by se mělo kráčet. Náš ocelový hrdina, vyrobený ve dvou exemplářích, dostal v roce 1926 klasické označení dle ing. Kryšpína, takže nyní šlo o stroje M124.001 a M124.002. Nadále jezdily a vozily cestující, proto byly třeba v roce 1936 vyměněno původní olejové osvětlení za plynové, kvůli kterému přibyl na boku zásobník.
Přečtěte si také:
Poslední pouť
Druhý vůz byl v roce 1941 odepsán, „jednička“ naposledy vyjela v roce 1946 na trať Opočno-Dobruška. V roce 1949 putoval „Komarek“ do haly Národního technického muzea v Praze, kde ho milovníci železnice mohli obdivovat až do roku 2005.
Veterán se vrací
Protože byl vůz stále veden jako provozuschopný exponát, byl v roce 2005 převezen do ŽOS České Velenice. Tam proběhla kompletní revitalizace a příprava na provoz v muzeu Českých drah v Lužné u Rakovníka. Jenže se vyskytlo nemálo problémů, takže vůz víc stál než jezdil a v letech 2012-2014 byl dokonce označen za nepojízdný.
Znovu do služby
Další nákladná restaurace proběhla v depozitáři NTM v Chomutově. Dvouletá práce (2015-2016) stála sice 875 575 korun, ale jedinečný vůz nakonec vzkřísila. Když si uvědomíme, že na počátku minulého století se na českých drahách (spadajících ještě pod Rakousko-Uhersko) prohánělo na 100 podobných vozů a zůstal pouze jediný „Komarek“, určitě tato investice stála za to.
Další osud
Parní vůz M124.001 „Komarek“ se veřejnosti představil v posledním květnovém víkendu, kdy vozil milovníky železnice na úseku Praha-Masarykovo nádraží a Praha-Bubny. Jak uvedl jeho strojvůdce/topič Jan Palas, musí pro jeho vedení mít zkoušky topičské a rovněž oprávnění strojvůdcovské. Při pohledu do „strojovny“ je skutečně neuvěřitelné, jak malý zásobníček uhlí „Komarek“ potřebuje – stačí mu necelý půldruhý kubík vody a nějakých 450 kg uhlí.
Parametry
Pokud by vás zajímaly další údaje, tak tento krasavec má délku přes nárazníky 11 400 mm, rozvor 5000 mm, parní stroj je dvouválcový sdružený s plochými šoupátky o výkonu zhruba 100 koní. Roštová plocha činí 0,65 m2, výhřevná plocha potom 22,6 m. Do vozu se může posadit 32 osob, přičemž dalších 6 má místo na plošině.
