Sedíme v kokpitu menšího dopravního letadla a kolébáme se mezi strmými svahy himálajských velikánů. Před námi se pomalu zvětšuje nejnebezpečnější letiště světa v nepálské Lukle. Máme jediný pokus o přistání na extrémně krátké dráze. Pokud se nám to nepodaří, rozsekáme se napadrť.
Špatná zpráva je, že letadlo pilotuji já a nikdy předtím jsem to nedělal. Ta dobrá zní, že jde jenom o simulaci a ve skutečnosti se nám nemůže nic stát.
V čumáku letounu L-410
Na reportáž v Jindřišské ulici v bezprostředním sousedství Václavského náměstí v Praze jsem dorazil s kolegyní Katkou. Uvítal nás Pavel Brodský, spolumajitel simulátoru letounu L-410. Stroj zabírá podstatnou část nevelké haly a vypadá, jako když uříznete špičku skutečného letadla a zezadu k ní přistavíte schůdky.
Čumák letounu je zakrytý zástěnou, která je z vnitřní strany vybavena projekčním plátnem, na něž se promítá krajina během letu. Vedle schůdků stojí počítač, který celý stroj ovládá.
Simulátor nebo hromada šrotu?
„Simulátor jsem objevil v jednom německém inzerátu v roce 2013,“ začíná své vyprávění pan Brodský. „Kdysi ho používala východoněmecká armáda pro výcvik vojenských pilotů, ale před deseti lety to byla v podstatě jenom hromada šrotu."
„Dlouhá léta stál nechráněný venku, takže byl silně zrezlý. Použít se z něj dal pouze vnější skelet. Všechny přístroje buď chyběly, nebo byly rozbité. Trvalo mi tři roky dát dohromady čtyřčlennou partičku nadšenců a dostat vrak simulátoru do Prahy. Založili jsme firmu inAero a další dva roky jsme stroj restaurovali. V roce 2018 jsme ho uvedli alespoň částečně do provozu.“
Restaurování
Čtveřice nadšenců se vzájemně doplňovala svými schopnostmi, aby simulátor zprovoznili. Zatímco Pavel Brodský je profesí letový dispečer a plánuje lety pro dopravní letadla, zbývající členové týmu byli specialisty na elektroniku, ekonomiku či legislativu. Holý skelet simulátoru bylo třeba znovu osadit přístroji a propojit je s počítačem.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
