Kdyby se skutečně dalo cestovat v čase a vy se mohli s rodiči potkat, určitě by na vás nevěřícně zírali, kdybyste jim začali vyprávět o internetu, tabletech, mobilních telefonech, appkách, které si stahujete, ale i o tom, že jste byli loni na adventním trhu ve Vídni, letos u moře ve Španělsku, předloni na školním zájezdu v Londýně a těšíte se na lakrosový turnaj ve Franfurktu nad Mohanem. Vůbec by nechápali, že vám dneska pro cestu kamkoli do Evropy stačí pouhopouhý cestovní pas, který vám bez problémů vystaví, a s expresním příplatkem dokonce za 24 hodin, na městském úřadě. Jak to bylo v jejich době?
Strašidelná Železná opona
Za prvé – cestovní pas nedostal tehdy zdaleka každý. Těm, kteří protestovali proti komunistickému režimu, připomínali mu, že nedodržuje lidská práva, a také jejich rodinným příslušníkům, bylo prostě cestovní pas zakázáno vydat. A pokud už ho měli, tak jim byl zabaven. Ale i ti, kterým zůstal, nemohli jen tak nasednout do auta, na vlak nebo do letadla a odjet do ciziny. Celá naše hranice byla střežena ozbrojenými vojáky (pohraničníky) a hranice se západním Německem a Rakouskem byla navíc neprodyšně oddělena tak zvanou železnou oponou. Systémem neprostupných zátarasů, které měly od počátku padesátých let až do roku 1989 komukoliv zabránit, aby přešel hranici.
Za přechod i smrt
Hranici tvořily ostnaté dráty, speciální hlídací věže, z nichž území neustále pozorovali pohraničníci, nástražná světla, která okamžitě ostře nasvítila místo, kam někdo vstoupil, alarm, který ihned přivolal vojáky se samopaly a psy, cvičenými k zadržování lidí. Od počátku padesátých let do poloviny šedesátých let byly dráty dokonce nabité elektřinou a prostor hranice byl zaminován. Řada lidí zaplatila za svoji touhu dostat se do svobodného světa životem. Možná jste si všimli, třeba při výletech na Šumavu, že tam dnes mají pomníčky.
Bez výjezdní doložky ani krok
Ale nestačilo mít jen cestovní pas. Aby bylo člověku dovoleno z Československa vycestovat, a speciálně na Západ, musel mít v pase ještě tak zvanou výjezdní doložku, kterou vystavovalo ministerstvo vnitra, správa pasů a víz. Výjezdní doložka bylo razítko v pase s údaji o tom, do jaké země bylo povoleno majiteli pasu vyjet, za jakým účelem tam jede a do kdy mu toto povolení platí. Vůbec nebylo jednoduché výjezdní doložku dostat. A byl to pěkně dlouhý proces.
Devizový příslib
Člověk musel mít souhlas od svého zaměstnavatele, muži ještě i od Vojenské správy a také souhlas banky, která lidem povolovala vyměnit si na cestu do zahraničí peníze. Tomuto souhlasu se říkalo devizový příslib. Jinak nebylo možné legálně cizí měnu získat, prostě nešlo tak jako dnes zajít do směnárny a už vůbec ne si peníze vybrat až v cizině v bankomatu nebo tam platit kartou. Mnozí lidé o výjezdní doložku žádali opakovaně a dostali ji až po létech, někteří lidé ji nedostali nikdy. Přičemž úřady žádné zdůvodnění, proč žádost o ni zamítly nepodávaly, nešlo si přijít stěžovat, chtít vysvětlení.
Komunisté nutili lidi zůstat doma
Statistiky uvádějí, že pokud člověk nebyl sledován komunistickou tajnou policií, tedy neměl nálepku odpůrce komunistického režimu, a doporučil mu cestu zaměstnavatel, měl desetiprocentní naději, že výjezdní doložku k cestě na Západ dostane. Výjezdní doložka byla zavedena v roce 1948, když komunisté přebírali moc ve státě, a zrušena byla až po sametové revoluci, na počátku prosince 1989.
Dítě jako rukojmí
Pokud chtěla vyjet na dovolenou na Západ celá rodina, většinou to nebylo povoleno. Jedno dítě zde zůstávalo jako rukojmí, aby byla záruka, že zbytek jeho rodiny se vrátí, neemigruje. Když přece jen dostala výjezdní doložku celá rodina a rozhodla se na Západě zůstat, byl jí doma zbaven veškerý majetek – dům nebo byt s veškerým zařízením a dospělí byli v nepřítomnosti odsouzeni za tzv. opuštění republiky do vězení.
Veksláci a peníze v podprsence
Dalším problémem při výjezdu byla výměna peněz. Banka dovolovala vyměnit si jen velmi omezené množství cizí měny, takže lidé si v cizině nemohli téměř nic koupit a cítili se tam často jako chudáci. Někteří si další cizí měnu před cestou nakupovali nelegálně u tzv. veksláků a pak trnuli, aby tyto peníze u nich nebyly na hraničním přechodu z Československa při prohlídce objeveny. Schovávali si je do nejrůznějších skrýší, do podrážek bot, do tuby od zubní pasty, ženy si je všívaly do podprsenky. Když byly u někoho při prohlídce peníze navíc nalezeny, byly mu zabaveny a byl vystaven postihu.
Fronta celou noc
Soukromě se na Západ téměř nevyjíždělo, bylo potřeba zakoupit zájezd u některé cestovní kanceláře, kterých však nebylo mnoho. Když bylo oznámeno, kdy se zájezdy začnou prodávat, lidé se už den předem stavěli před cestovkou do fronty a čekali v ní celou noc, aby se na ně dostalo.
Bez průvodce do neznáma
A když už celý ten šílený proces vyšel, začalo ještě jedno dobrodružství. Moc jste neměli šanci se dozvědět, kam to vlastně jedete. Dnes si o řadě míst, na která se cestovatel chystá podívat, vyhledá informace na internetu, stáhne si mapky do telefonu. V době, kdy byli vaši rodiče tak staří jako vy, ale nic takového možné nebylo. A knižních cestovních průvodců vycházelo velmi málo, a když už vyšly kvalitní knížky o západních zemích, byly okamžitě vyprodány.
Konečně cesty bez kontroly
Letos v prosinci si připomeneme 30 let od chvíle, kdy zátarasy na našich hranicích padly. Nově jmenovaný československý ministr zahraničí Jiří Dienstbier se svým rakouským protějškem Aloisem Mockem 17. prosince 1989 symbolicky přestřihli ostnaté dráty na československo-rakouské hranici, o několik dní později, 23. prosince 1989 totéž zopakoval na hranici se západním Německem s Hansem Dietrichem Genscherem, ministrem zahraničí SRN.
Obyvatelé Československa začali svobodně cestovat, po létech mohli přijet do své původní vlasti lidé, kteří odešli do exilu. V květnu 2004 vstoupila Česká republika do Evropské unie. Na konci roku 2007 jsme se stali součástí Schengenského prostoru, což v praxi znamená, že můžeme cestovat po celé Evropě, aniž by nás na hranicích jednotlivých států někdo kontroloval.
TIP: Občanský průkaz a Příběhy železné opony
Podívejte se třeba na hraný film Občanský průkaz (2010) nebo na dokument Příběhy železné opony: Dráty, které zabíjely (2005). Jedním ze symbolů komunistické diktatury a nesvobodného světa se stala Berlínská zeď. Příběh dvou kamarádek, z nichž jedna emigruje s maminkou na Západ a druhá zůstane za Berlínskou zdí ve východním Německu, vypráví zbrusu nový animovaný film Fany a pes (2019).
