O úzkosti se mluví čím dál víc. Málokdo ale ví, kde končí nervozita a začíná problém. Úzkost totiž často nepřijde s důvodem, na který by šlo ukázat prstem. Spíš se vplíží potichu a ozve se dřív, než ji stihneme pojmenovat. Rozbuší srdce, zkrátí dech, stáhne břicho.
Zatímco strach reaguje na něco, co je „tady a teď“, úzkost pracuje s tím, co by se mohlo stát. Nemusíme na to být sami. Ozvat se o pomoc – ať už blízkému dospělému, nebo třeba anonymně na Linku bezpečí – není slabost, ale první krok k tomu, aby se úzkost nezačala vymykat kontrole.
Příčiny úzkosti: Ochrana a tlak na výkon
Úzkost se často začíná formovat už v prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. Někdy k ní přispívá až přílišná snaha dítě ochránit. Pokud se s náročnými situacemi skoro nesetká, nedostane ani šanci zjistit, že strach dokáže zvládnout samo.
Na opačném konci stojí dlouhodobý tlak na výkon – očekávání, která dítě není schopné naplnit, a opakovaný pocit selhání. Ten se pak snadno promění v přesvědčení, že „nikdy nebude dost dobré“.
Panika a tělo: Jak zklidnit úzkost dechem
Když se rozjede silná úzkost nebo panika, rozum většinou nefunguje tak, jak má. Nestačí slyšet, že „se nic neděje“. Mozek dává v tu chvíli přednost signálům z těla. Právě proto je klíčové začít u těla. Najít způsoby, jak ho zklidnit, aby se postupně vyčistila i hlava.
Pomáhá ukotvení: opřít chodidla o zem, vnímat, že nás podlaha drží, opřít se zády, „prošlápnout“ si realitu tady a teď. Velmi účinná je i práce s dechem – zejména vědomé prodlužování výdechu, které tělu pomáhá opustit poplachový režim.
Dalším způsobem je zapojení smyslů – rozhlédnout se kolem sebe, dotknout se věcí, slyšet zvuky, cítit pachy. Ne proto, abychom se přesvědčovali slovy, že „je to v pohodě“, ale aby si to tělo samo ověřilo.
Motýlí dotek a pomoc na Lince bezpečí
V silnější panice může pomoct i takzvaný motýlí dotek. Člověk si překříží ruce na hrudi a střídavě jemně poklepává – pravá, levá, pravá, levá. Počítá třeba do pětadvaceti, pak ruce uvolní a může to zopakovat. Vypadá to nenápadně, skoro zvláštně, ale dává to smysl: Střídavý pohyb pomáhá znovu propojit obě hemisféry mozku.
Když je úzkost příliš silná a člověk má pocit, že ji sám nezvládne, může pomoct i obyčejný rozhovor. Na Lince bezpečí je na druhé straně vždy pomoc – anonymně, bez hodnocení a bez tlaku. Díky tomu najednou už nestojíme před vysokou zdí, ale před schody, po kterých se dá jít krok za krokem.
Jak pracovat s úzkostí: Staňme se pozorovateli
Úzkost si můžeme také představit jako koně, který se rozběhne kolem nás. Když se mu postavíme do cesty, převálcuje nás. Když se na něj pověsíme, odtáhne nás tam, kam nechceme. Ale když zůstaneme stát a jen ho chvíli pozorujeme, zjistíme, že nás vlastně nemusí ovládat. Úzkost je nepříjemná, ale není nebezpečná. A dá se s ní pracovat.
