Když sedíme naproti Haně Píšové, vedoucí odborných služeb Linky bezpečí, překvapuje nás, jak klidně mluví o věcech, které většinu dospělých děsí.
O úzkostech, které se připlíží zničehonic. O šikaně, která číhá v kapse v mobilu. O samotě, kterou člověk cítí i ve chvíli, kdy je online se stovkami lidí. O momentech, kdy má někdo pocit, že už je na konci své cesty. A přesto se celým rozhovorem nese jedna hlavní zpráva: pomoc existuje – a je mnohem blíž, než si myslíme.
Volejte 116 11: Linka bezpečí a pomoc na telefonu i chatu
Linka bezpečí byla založena roku 1994, funguje tedy už 31 let. Za tu dobu se obrovsky proměnila, ale telefonní číslo zůstalo stejné: 116 111. Z původní telefonní linky vyrostl nepřetržitě dostupný systém pomoci, který zahrnuje telefon, chat, e-mail i prevenci ve školách.
Na druhé straně linky sedí odborně vyškolení konzultanti – všichni s vysokoškolským vzděláním, nejčastěji v oborech psychologie, pedagogiky nebo sociální práce. I ti, kteří přicházejí z jiného oboru, musí projít akreditovaným výcvikem v telefonické krizové intervenci pod Ministerstvem práce a sociálních věcí.
Teprve po absolvování kurzu, nácviků a zkušebních hovorů mohou samostatně pracovat s dětmi. Tato odbornost umožňuje Lince bezpečí nabízet pomoc klientům rozličnými kanály podle jejich preference.
Duševní zdraví dětí: Přibývá úzkostí i depresí
Dnes se o pomoc žádá častěji než kdy dřív – a Linka bezpečí to potvrzuje. Denně přijímá kolem 300 kontaktů. Zatímco původně šlo často o běžné starosti, jako jsou hádky s kamarády, neshody doma, problémy ve škole nebo nejistota v kolektivu, dnes jednoznačně převažují témata spojená s duševním zdravím.
Hana Píšová nám prozradila, že přibývá kontaktů souvisejících s náročným duševním prožíváním – např. sebevražedných myšlenek, tendencí k sebepoškozování, úzkostem či depresím.
Dohromady krizová linka odbaví v rámci takto náročného tématu na 5 000 kontaktů každý rok. Sebevražedná tematika přitom v posledních letech výrazně narůstá – meziročně vzrostla o více než třetinu a během tří let se její četnost zvýšila zhruba o polovinu (viz box Tři úrovně ohrožení).
Vliv sociálních sítí a pandemie na psychiku
Podle odborníků se psychické potíže výrazně zhoršily po období 2020–2023 spojeném s pandemií covidu-19 , přestože příčin zhoršeného psychického prožívání je více. Život se tehdy na dlouhou dobu přesunul mezi čtyři stěny a do online světa.
A právě online prostředí dnes hraje obrovskou roli. Sociální sítě dokážou být inspirací i místem, kde je člověk v kontaktu s ostatními. Mnoho mladých lidí na sítích prakticky vyrůstá, ale přitom se cítí osaměleji než kdy dřív.
Říct si o pomoc není slabost, ale odvaha
Každý den se objevují nové tlaky: Strach, že nejsme dost dobří. Úzkost z toho, jak působíme na ostatní. Neustálé porovnávání s lidmi, kteří vypadají „dokonale“. A někde mezi tím vším roste pocit, že říct si o pomoc je slabost nebo dokonce trapnost.
Jenže není. A právě to je jedna z věcí, kterou se Linka bezpečí snaží měnit. Ukázat, že každá bolest je skutečná; i ta, za kterou by se nám ostatní mohli smát.
Stačí jen začít: Anonymní pomoc a soukromí na Lince bezpečí
Hovor na Linku bezpečí občas ani nezačíná slovy, ale tichem. Na druhé straně je slyšet nádech, krátké zaváhání – volající chce něco říct, ale hlas se mu zasekne. „Stává se, že první hovor dítě jen promlčí,“ potvrzuje Hana Píšová. Někdy je potřeba víc času. Více pokusů, než se podaří vyslovit úvodní větu. A to je v pořádku.
Konzultanti na Lince bezpečí vědí, že začít je ten nejtěžší krok. Umí počkat, nechat prostor, netlačit. Pomohou i tehdy, když člověk přesně neví, co chce říct. A jejich role není vždy vyřešit celý problém. Někdy jsou jen tím prvním bezpečným člověkem, který opravdu naslouchá.
Soukromí a anonymita jsou hlavními pilíři Linky bezpečí. Konzultanti vědí jen to, co se rozhodneme říct. Není nutné uvádět jméno, věk, ani odkud voláte. A nevidí ani telefonní číslo. Když je nějaká otázka nepříjemná, stačí říct: „O tomhle teď mluvit nechci.“ A tím to končí. Nikdo netlačí, nikdo nenutí.
Při hovoru se vždy dovoláte člověku – nikdy automatu. Už od prvního okamžiku je jasné, že na druhé straně sedí někdo, kdo poslouchá, reaguje a snaží se porozumět. Stejná anonymita platí i online. Na webu je dokonce tlačítko „rychlého úniku“, které jedním kliknutím schová stránku, pokud kolem projde někdo, u koho není žádoucí, aby viděl, kam dítě zrovna píše.
Trápí vás šikana nebo strach? Žádný problém není malý
„Příběhy nepředáváme nikam dál,“ říká jednoznačně Hana Píšová. Většinou by to ani nešlo – konzultanti totiž neví, kdo volá, a ani to zjišťovat nechtějí. Jedinou výjimkou je situace, kdy je člověk v ohrožení života nebo zdraví.
V takových chvílích mají pracovníci povinnost jednat, ale i tehdy postupují co nejopatrněji. Vždy se snaží domluvit další krok společně, vysvětlit, proč je potřeba přivolat pomoc a dělat vše otevřeně. Až když to opravdu nejde jinak, mohou kontaktovat záchrannou službu nebo policii.
Někdy člověka tíží věci, které nedokáže popsat. Něco, co není vidět zvenku, ale uvnitř to zabírá spoustu místa. Strach z prvního dne v nové škole. Rozhádané přátelství. Pocit, že doma nikdo neposlouchá. Nebo jen dlouhé období, kdy je toho moc a člověk neví proč. Právě o takových tématech se často nejhůř mluví.
Možná proto, že vypadají příliš „obyčejně“. Možná proto, že člověk nechce být ten, kdo „dělá drama“. Ale jak připomíná Hana Píšová: „Žádný problém není malý, když kvůli němu dítě potřebuje pomoc.“
Jak začít mluvit o problémech a kde hledat podporu
Linka bezpečí existuje i pro chvíle, kdy člověk potřebuje slyšet, že to, co prožívá, je důležité. Ať už jde o velkou krizi, nebo o věc, která jen dlouho leží v hlavě. Tímto povídáním náš seriál teprve začíná. V dalších dílech se podíváme třeba na to, jak bojovat se šikanou, jak ji poznat i od kamarádů a proč je někdy nejtěžší vyslovit dvě jednoduchá slova: „Pomoz mi.“
