Na přelomu 70. a 80. let minulého století vypadaly počítače jinak, než dnes. Většinou zabíraly ne zrovna malou místnost, paměťové disky měly průměr větší než standardní vinylová gramodeska a moc se toho na ně nevešlo. O domácích počítačích se v tehdejším Československu prakticky nemluvilo a málokdo měl představu, co s nimi. Když už, tak se mluvilo především o hraní a programování.
ZX Spectrum vyrazil z Anglie...
Nebudeme vás unavovat dlouhým výčtem technických parametrů a složitostí – jisté je, že když Velké Británii vypustil sir Clive Sinclair počítače ZX 80 (1980) a ZX 81 (1981), šlo o průkopníky, kteří vydláždily cestu k ZX Spectrum. Jeho původní jméno znělo ZX 82 (podle roku uvedení na trh) a prodával se ve dvou provedeních: lišila se velikostí paměti RAM. Slabší měla 16 kB, výkonnější a prodávanější pak 48 kB – novopečeným majitelům nevadilo, že je dražší. I tak byl výrobek cenově dostupný, protože ho inženýři ořezali prakticky o většinu periférií. ZX Spectrum byla v podstatě jen klávesnice se 40 gumovými tlačítky, jako monitor posloužil běžný domácí televizor, data se pak načítala z obvyklého kazetového magnetofonu z kazet. Určitě si vybavíte skřípavý zvuk během nahrávání a strašlivý vztek, když po pěti minutách natahování programu obrazovka ztmavla a museli jste začít znova.
...a duhový zázrak došel k nám!
Sinclair ZX Spectrum byl velmi rozšířený a záhy následovaly další varianty, hodně známá byla verze ZX Spectrum + (RAM 128 kB). Pochopitelně se objevil i v tehdejším Československu. Několik stovek kusů, pokud neklame dobové svědectví, bylo k dostání v prodejnách Tuzexu, ovšem drtivé množství se řešilo individuálním dovozem. Proto nevím, kolik si tehdejší „zahraniční prodejna“ účtovala, můj „duhový gumák“ (tak se Spectru říkalo pro jeho pružné klávesy) doputoval do ČSSR ze Západního Berlína a měl hodnotu 240 DM. Což podle tehdejšího přepočtu dělalo něco kolem dvou a půl tisíce Kčs.
Hrálo se dobře!
Ačkoliv byla skupina jedinců, kteří na ZX programovali, velké množství uživatelů na něm hrálo a vytvořilo tak asi první generaci „pařmenů“. Co vám proletí hlavou při názvech Saboteur, Knight Lore, Alien 8, Express, Highway Encounter, Jet Set Willy či Manic Miner? Pravda, hry to byly jednoduché, ale byli jsme u nich jak u vytržení a majitelé počítačů museli násilně své miláčky vypínat, aby se nepřehřívaly. I proto mělo „plusko“ mohutný chladič. Bohužel protože se šetřilo, často docházelo k poruchám, nejčastěji na pásech propojujících klávesnici se základovou deskou. Problémem byl neexistující servis, takže už tehdy byli lidé, kteří uměli zjednat nápravu, vlastně počítačoví andělé.
Nemálo podnikavých expertů se pustilo do programování vlastních her a položili tak základ moderního počítačového průmyslu. Je až neuvěřitelné, co dokázali s tak malým omezenou výpočetní kapacitou vytvořit. Ostatně, na internetu je velké množství ZX Spectrum emulátorů, na nichž si můžete vyzkoušet poezii raných her a hlavně si je můžete ukládat. To u původního ZX Spectra nešlo.
Vyzrazené tajemství Města robotů
Na závěr si připomeňme jednu úsměvnou záležitost, která se ZX týká jen okrajově, ale stojí za zaznamenání. V roce 1989 vyprodukovalo berounské ZENITCENTRUM hru Město robotů, dobrodružnou textovou logickou počítačovou hru, v níž prochází robot městem a jeho povinností je posbírat díly k raketě, opatřit si palivo a odletět na Zemi. Tvůrci oznámili, že po rozeslání balíčků s hrou (kazeta s obalem od K. Saudka a pokyny) vyčkají zájemci do 21. září 1989, kdy bude u příležitosti Dne tisku v hlavní televizní relaci – Televizní noviny – oznámeno heslo, které hru odemkne. Jenže nepočítali s umem zvídavých nadšenců, které bychom snad ani nemohli nazývat hackery, protože heslo nebylo v programu zakódované. Jestliže měla o rozřešení hry rozhodovat rychlost, s jakou byla odehrána až ke zjištění závěrečného kódu, pak autoři museli přímo na televizní obrazovce přiznat neúspěch, protože jim začala chodit rozluštění ještě před oficiálním prozrazením hesla. Pravidla se upravila (zde najdete původní), ti, kteří se k heslu nepropracovali pokoutně, se konečně dozvěděli, že zní KONVALINKA a mohli začít hrát. Ovšem výběr 5000 odměněných hráčů už proběhl nikoli podle příchozích dopisů a telegramů, jak stálo v pokynech, nýbrž losováním.
