Bojím se rodičů a máma mi vyhrožuje psychologem

Bojím se rodičů. Už nějakou dobu, vždy když se mě rodiče zeptají na nějakou otázku, která souvisí s tím, jak se cítím, nebo mým názorem, zaseknu se. Stáhne se mi žaludek, zablokuje mi to hlasivky tak, že když mluvím, tak mluvím takovým tím ubrečeným tenkým hlasem, často brečím a třesu se nebo mám tiky. Máma si myslí, že mým mlčením jí jen manipuluju a tak mě za to pořád trestá. Já to ale nedokážu přemoct, nějak se jich bojím a vlastně ani nevím proč. Skoro nic jim neříkám, porušuji jejich zákazy, protože se bojím, co by udělali, kdybych se jich zeptala na daný zákaz. Už vím, že se mě nebojí uhodit, takže se možná i bojím toho. Ale ani ostatním lidem nikdy doopravdy neříkám, jak se cítím, ani nic co se mě nějak osobně týká. Mám s tím velký problém, protože potom se necítím a nejsem sama sebou a tím pádem nemám skoro žádné kamarády. Začala jsem si textovat s někým online, ale bohužel na to máma přišla, když mi zabavila telefon a asi mě čeká tlačítková Nokia. Mám s tím ale fakt velký problém hlavně doma ale zase se bojím jim to říct. Navíc vždy když takhle přestanu mluvit, oba dva na mě jedou proud otázek a to mě dostává do té 'spirály' ještě hlouběji. Navíc máma mi teď vyhrožuje psychologem, což by asi nebyl až tak špatný nápad, kdyby v místnosti nechtěla být se mnou. Vím, že pak neřeknu už vůbec nic. Nevím, co mám dělat. Předem děkuji za odpověď. 13 let

Odpověď

Milá anonymko, je mi opravdu moc líto, jak se doma cítíš. Mezi tebou a rodiči je tzv. komunikační blok (ani oni, ani ty nevíte, jak spolu mluvit), který by bylo dobré odstranit. Jinak se může stále více zvětšovat a nebude v tom dobře vůbec nikomu.

Strach z posychologa?

Nápad maminky zajít k psycholožce je dobrý. Nemusíš mít strach, že by byla maminka přítomná neustále. Možná u první nebo druhé návštěvy, ale pak bude chtít psycholog mluvit jen a jen s tebou. Ty jí/mu hned v úvodu můžeš říct, že bys ráda chodila na sezení sama. Věř, že na to bude respektovat a mamince to vysvětlí.

Hlavně se neboj a nestyď popsat všechno tak, jak jsi to napsala mě. Jak se cítíš, co prožíváš, co tě trápí, bolí a podobně. Různými otázkami a vzpomínkami spolu přijdete na to, kdy pravděpodobně blok vznikl a spolu ho začnete odstraňovat.

Věř, že všechno chce čas a snahu něco změnit. Možná psycholog navrhne návštěvy i mamince, protože i ona by se měla naučit komunikovat s tebou. Ale to neovlivníš. Jediné, co ovlivnit můžeš, je svůj přístup k druhým, takže i k rodičům. Budu moc rád, když mi napíšeš, jak to dopadlo. Mourrison

Bojím se smrti rodičů

Bojím se přiznat rodičům

Sdílej

29. ledna 2023

Rodiče mě nutí lhát, co mám dělat?

Ahoj Mourrisone, chtěl bych se tě zeptat na takovou tajnou věc. Máma a táta říkaj, že nemáme žádný peníze a že děda je bohatej. Vždycky, když něco chci, tak mi říkaj, ať zavolám dědovi, ale že nesmím říct, že to říkali oni. Děda jim někdy peníze dá a někdy nedá a já nevím proč. Mám dědu rád a nechci mu lhát, ale když tu věc fakt chci, tak mu lžu. Pak mě to to trápí. Co mám dělat?

Chci pracovat v zahradnictví, ale nechci zklamat rodiče

Ahoj Mourrisone, máma a táta mají vysokou školu a strašně by si přáli, abych ji taky vystudovala. Jenže mně se nechce učit, navíc mám hrozně ráda kytičky a chtěla bych pracovat někde v zahradnictví. Vždycky když jdu ze školy, tak se zastavím v jednom u našeho baráku a je mi tam dobře. Co mám dělat, když nechci naše zklamat? Gábina

Mohu si vydělávat prodejem svých výrobků?

Ahoj Mourrisone, chtěla bych se na něco zeptat. Chtěla bych si vydělat na dárky na vánoce, a tak jsem začala dělat takové malé andělíčky z korálků. Myslíš, že bych je mohla prodávat? Ptám se proto, že tady píšeš, že brigády jsou u nás povolený od 15, a mě je teprve 14. Díky, Fanynka

Na chvíli jsme se rozešli a já to nezvládla

Ahoj Mourrisone, Mám takového kamaráda, budeme mu říkat Lukáš. Lukáš je hrozně vřelý člověk, a můj nejlepší kamarád. Abych zkrátila příběh, asi před rokem a půl jsme se nějak víc začali bavit, a asi před 10 měsíci mi řekl, že mě miluje (předpokládala jsem, že platonicky) a od té doby to často říkal. Já jsem nechtěla nějak spěchat a nejdřív jsem si to chtěla promyslet. Ale on mě tak často objímal, byl ke mně tak milý, že bylo nemožný se nezamilovat. Tak jsem mu to řekla taky. Chvíli to bylo fakt super. Ale potom jsem si začala všímat, že je ovlivněn spolužáky, a dělá si srandu z jiných a děla absolutně neakceptovatelný „vtipy". Vždycky jsem mu to řekla, on se omluvil a pak zase. Jednou to ale opravdu přehnal a tak jsem mu napsala. A tentokrát mi fakt neslušně napsal, ať se do toho nepletu a že jsem... Hodně mě to zamrzelo a hodně jsem brečela, a litovala jsem, že jsem se kdy zamilovala do takového idiota. Ale nebavit se s ním mi fakt nedělalo dobře, nemohla jsem spát ani jíst, smát se, a obecně jsem byla úplně bez energie. Chyběl mi. A dneska už jsem byla úplně na pokraji sil, a řekla jsem si, kašlu na to, a o přestávce jsem za ním šla a řekla jsem mu, že mi chybí. On mě objal, řekl mi, že mě miluje a wow všechno bylo vyřešeno. Ale mně to přijde šíleně nedořešený, a mám pocit, že jsem to úplně pokazila. Mám pocit, že mě doopravdy nemiluje, že to jen tak říkal, protože celou dobu co jsme se nebavili, to vypadalo jako by mu to bylo úplně jedno. Mrzí mě ta situace, a myslím si, že jsem to vyřešila špatně, ale zároveň to bez něho vůbec nedávám. Omlouvám se za dlouhý vzkaz. Maruška, 14 let

Archív