Protože dnes žádní šavlozubí dravci nežijí, nevíme ani přesně, jaký tato zvířata vedla způsob života. Naštěstí po nich zbyla řada pozůstatků. Díky nim, podobně jako když detektivové pomocí nepřímých důkazů usvědčují pachatele, skládají paleontologové pravděpodobný obraz života těchto zvířat.
Přírodovědce například dlouho trápil problém, jak vlastně šavlozubé šelmy lovily kořist. Vytvořili několik teorií. Rozluštění záhady přinesly až poslední roky a měsíce. Pomohl bedlivý výzkum koster vyhynulých šavlozubců a jejich porovnávání s kostrami celé řady dnešních koček (od kočky domácí až po lva).
Pracky jako lopaty
Ukázalo se, že kosti předních končetin měly šavlozubci hutnější a tlustší než dnešní šelmy. Důvod musel být stejný jako u lidí – pokud sportovci používají určité partie svého těla více, než je obvyklé, zvětší se jim nejen svaly, ale i kost, na kterou se tyto svaly upínají. Archeologové díky tomu mohou například i poznat, zda se člověk, jemuž kostra patřila, živil jako zemědělec, jezdec na koni nebo třeba lučištník.
Velké pracky šavlozubců tak boří původní představu, že útočící šelmy zaťaly do těla kořisti ohromné zuby a rozpáraly ji. Vzhledem k tomu, že jejich úzké, ze stran ploché, špičáky byly poměrně křehké, mohly se při „špatném“ pohybu úlovku do strany lehce zlomit. Pro šavlozubé dravce tedy bylo zásadně důležité, aby se jim potrava „nemrskala“. Zřejmě proto napřed silnými tlapami stáhli kořist na zem, znehybnili ji a pak ostrým řezem dýkovitých zubů do hrdla usmrtili. Dnešní velké kočky svou oběť spíše zardousí. Jejich na průřezu kulaté zuby vydrží „cukání“ kořisti na všechny strany.
A ještě jedna věc, kterou se šavlozubci lišili od dnešních koček. Zřejmě museli mít jinak uspořádanou tlamu. Tak aby jejich pysky chránily zuby a zároveň při otevření tlamy nepřekážely. Podle některých názorů byl jejich čenich podobný čenichu bernardýna nebo dogy. A možná, že i tak slintali.
Celé téma si přečteš v ABC 4/2012, které vyšlo 14. 2. 2012.
