Hráč na hřišti chytí letící míč, přestože se za ním míhá pestrá směs fandících diváků. Pomáhá mu skvělý zrak, prostorové vidění a postřeh, ale to nestačí. Důležité jsou zrakové neurony v mozku, které všechny získané vjemy vyhodnotí, takže hráč může předvídat, kterým směrem míč v následující vteřině poletí.
Hmyzí mozek
Až dosud se vědci domnívali, že schopnost předvídat směr určitého pohybu mají pouze savci. Ale výsledky nedávného výzkumu je přesvědčily, že to dovede i hmyz, konkrétně vážky. Tedy živočichové, kteří jsou vybaveni mnohem jednodušší nervovou soustavou a jejich mozek tvoří vlastně jen několik nervových uzlin.
Lovci z pravěku
Vážky patří k nejstarším zástupcům hmyzu, na Zemi se objevily před více než 300 miliony lety. Jejich lovecké schopnosti vědce fascinují. Loví za letu a prakticky žádná kořist, za kterou vyrazí ze své pozorovatelny, jim neunikne. Obratně mění směr podle toho, jak kořist kličkuje a během několika sekund ji dostihnou. Kořist uchopí nohama a přitáhnou ke kusadlům, velké druhy ji někdy začnou požírat ještě za letu.
Laboratorní jezírko
Studium vážek vyžaduje značnou vynalézavost, sledovat je při lovu v uzavřené laboratoři je prakticky nemožné. Vážky k tomu potřebují teplo a otevřený sluncem prozářený prostor. Vědci proto přirozené prostředí napodobili v laboratorní místnosti. Kromě světelného zdroje připomínajícího slunce v ní nechybělo ani malé jezírko s rákosím! Na strop také umístili snímače, které zaznamenávaly přesné pozice vážek vůči pronásledované kořisti.
Hon za kořistí
Základní loveckou výzbrojí vážek je pár obrovských očí, které zabírají prakticky celou přední část hlavy. Vážky tedy vidí prostorově. Při sledování kořisti navíc mohou díky speciálnímu kloubu natáčet hlavu směrem, kterým se jejich svačinka vzdaluje. Tohle všechno vědcům ukázaly záznamy ze snímačů. Přesto nebyli spokojeni. Stále to byly jen poznatky o manévrovacích schopnostech vážek, ne o samotném lovu.
Mozek se neplete
Na to, aby mohla vážka tak přesně pronásledovat kořist, nestačí jenom zrakové vjemy. Rozdíl mezi letící kořistí a pozadím, které se před očima vážky během letu rychle míhá, je příliš malý. Vážka navíc bezpečně sleduje stále jeden cíl, nenechá se splést dalším poletujícím hmyzem. Její jednoduchý mozek proto musí být schopen vybrat jediný "správný" zrakový signál a všechny ostatní odfiltrovat.
Jako lidé
To ale není všechno. Když se vážce ztratil pronásledovaný hmyz ze zorného pole, na základě předchozích zrakových vjemů dokázala přesně odhadnout, kam se má otočit, aby ho znovu spatřila. Je tedy schopna stejného předvídání směru, jako ragbyový hráč chytající míč. Vědci podrobněji prozkoumali mozkové uzliny vážek a zjistili, že se v nich nacházejí nervové buňky velmi podobné těm, které umožňují lidem odhadnout příští dráhu letícího předmětu.
Smělé plány
Hmyz a savci sdíleli poslední společné předky před více než 500 miliony lety. Od té doby se mozek savců vyvíjel mnohem komplexněji než u hmyzu. Přesto je i hmyzí mozek schopen řešit úkoly, které dosud vědci přisuzovali jen savcům. Nyní se chystají zjistit, jakým způsobem zraková část hmyzího mozku příští události předvídá. V budoucnu by se tyto znalosti mohly hodit třeba při vývoji umělých vizuálních systémů využitelných například u samořídících aut.
Naše vážky
České pojmenování vážky může být matoucí. Pokud tvrdíme, že u nás žije 72 druhů vážek, míníme tím hmyzí řád vážky (Odonata). Do něj patří řada čeledí rozdělená do dvou podřádů: motýlic (Zygoptera) a šídel (Anisoptera). A právě šídla jsou tou záludnou skupinou – náleží mezi ně čeleď vážkovití (Libellulidae), jejíž zástupci opět nesou české jméno vážky. Těchto „pravých“ vážek pěti rodů už je jen 22, čtyři z nich patří mezi kriticky ohrožené.
