Racek stříbřitý patří k velkým druhům mořských racků. Obývá prakticky všechna evropská pobřeží, těch nezasažených lidskou činností však rychle ubývá. Pohlcují je městská sídla a přístavy. Rackové se tak stále častěji dostávají do kontaktu s lidmi.
Odvážnější rackové z města
Člověka nechají rackové přiblížit jen na určitou vzdálenost, pak uletí. Takzvaná „útěková vzdálenost“ se je pro každé zvíře jiná a mění se v závislosti na zkušenostech a podmínkách. Vědci z univerzity v britském Exteru zjišťovali, čím je ovlivněná u racků a lidí. Srovnávali přitom chování racků žijících ve městech a racků z volné přírody.
Už předchozí výzkumy odhalily, že městští rackové k sobě nechají přijít člověka mnohem blíž než ti z „venkova“. Podobně se chová i řada dalších živočichů žijících v blízkosti lidí – postupně se naučí vyhodnocovat nebezpečí, které pro ně člověk představuje, a navyknou si na jeho přítomnost.
Zírání vadí
Vědci se ve výzkumu zaměřili na neobvyklý parametr chování: Zda racek vnímá směr lidského pohledu a jaký to má vliv na jeho útěkovou vzdálenost. Když se k němu člověk blížil a díval se přitom na zem, racek před ním pomalu ustupoval. Nechal ho přijít v průměru o dva metry blíž, než když se po celou dobu díval přímo na něj. Ti nejodvážnější ho tak nechali přijít až na vzdálenost 2,5 m.
I když rackové z přírody byli plašší a vědec se k nim nedostal na stejnou vzdálenost jako k těm městským, jejich reakce na upřený pohled byla stejná – dokud se člověk díval pod nohy, dostal se k nim blíž, než když zíral přímo na ně.
Opatrné mládí
Vědce také zajímalo, zda je reakce na lidský pohled nějak ovlivněná věkem. Ten odhadovali podle zbarvení peří. Mladí rackové mají peří hnědavé či hnědošedé, jednobarevné bílé a šedé peří dospělých jedinců se objevuje až ve věku čtyř let.
Ukázalo se, že bez ohledu na to, zda šlo o městské racky nebo ne, reagují mladí ptáci shodně. Jakmile si všimli, že na ně člověk zírá, odletěli. Jestli mají rackové vnímání lidského pohledu vrozené nebo se tomu velmi rychle naučí, to bude úkol pro další výzkum.
Dosud hojný, ale...
Racek stříbřitý (Larus argentatus) je právem řazen mezi velké druhy racků – dospělí samci mohou mít 1,5 m v rozpětí křídel a váží až 1,5 kg. V celé Evropě je dosud poměrně hojný, v červeném seznamu je vedený jako málo dotčený druh. Přesto vědci zaznamenali jeho pomalý úbytek. Aby mohli účinně chránit nejen populace žijící ve volné přírodě, ale i racky žijící ve městech, musí se dokonale seznámit s jejich chováním a potřebami v tomto novém nepůvodním prostředí.
