Papoušek noční (Pezoporus occidentalis) žije v suchém australském vnitrozemí. Je malý, aktivní pouze v noci, moc nelétá a zřejmě byl a stále je nesmírně vzácný. Od roku 1845 do roku přibližně 1875 vědci získali do svých sbírek pouhých 25 jedinců. A pak už nic – žádný pták a dokonce ani žádná zpráva o tom, že někdo nočního papouška zahlédl.
Vypadalo to, že druh beznadějně vyhynul. Pak ale přišlo jeho „zmrtvýchvstání“: Nepotvrzené hlášky o spatření papoušků nočních ze 70. let minulého století. V roce 1990 se kurátor sbírky ptáků z Australského muzea Walter Boles vracel z vědecké expedice. Jel po silnici v odlehlé části Queenslandu, když si náhle všiml, že u silnice leží vysušená mrtvolka papouška nočního. Příčinou jeho úhynu byla pravděpodobně srážka s nějakým kamionem.
Noční papoušci žijí!
Pár let od Walterova nepopiratelného důkazu o tom, že papoušci noční stále žijí, se začaly konečně objevovat i zprávy o jejich zahlédnutí. Našel se další mrtvý exemplář, v roce 2013 vzniklo pár fotografií živých ptáků a v jihozápadním Queenslandu byla objevena populace, kterou vědci mohli začít zkoumat.
To však ani zdaleka neznamená, že by papoušci noční nějak vzkvétali. Spíš naopak. Velikost jejich celkové populace vědci odhadují na pouhých 50 až 250 dospělých jedinců! A vzhledem k tomu, že jsme o nočních papoušcích zatím věděli tak málo, bylo dost těžké ji nějak chránit.
Zrak nočních ptáků
Charakteristickým rysem papoušků nočních je jejich noční způsob života, který je u ptáků spojený s určitými změnami očí a mozku. Někteří noční ptáci, jako jsou sovy a lelkové, mají zvětšené oči a sítnici pozměněnou tak, aby zachytila co nejvíce fotonů. Současně je u nich zvětšená oblast mozku, která zpracovává zrakové informace.
Jiné druhy, například novozélandští kiviové, se místo na zrak spoléhají na hmat, čich a sluch a jejich oči a mozek se neliší od denních ptáků. A pak je tu ještě druhý žijící noční papoušek – kakapo soví z Nového Zélandu. Jeho oči nejsou větší než oči denních papoušků, ale obsahují víc fotoreceptorů a celý zrakový systém je nastavený pro vidění za šera. Kakapové tak ve srovnání s denními ptáky „polapí“ více fotonů, ale ostrost vidění je o něco nižší.
Jediná lebka
Vědce, kteří se snaží papoušky noční studovat, jejich vidění pochopitelně zajímá. Jenže jak mají zkoumat anatomii jejich očí a mozku, když každý živý pták je nesmírně cenný a staré muzejní exempláře naložené do konzervačních kapalin neexistují?
Naštěstí se hodně informací dá vyčíst i ze samotné lebky. A ještě větší štěstí je, že jedna jediná lebka se zachovala – patří onomu mumifikovanému papouškovi nočnímu, na kterého v roce 1990 narazil Walter Boles.
Na Queenslandské univerzitě nyní vědci využili metodu výpočetní mikrotomografie k získání detailních snímků, z nichž rekonstruovali virtuální 3D model. Ten pak mohli porovnávat s lebkami jiných ptáků.
Vidění ve tmě
Výsledky srovnání lebky papouška nočního s jinými druhy papoušků jsou jiné, než vědci čekali. Papoušek noční musí být schopen orientovat se ve tmě, aby si našel potravu, unikal predátorům a vyhýbal se překážkám za občasného letu. Vědci tedy logicky předpokládali, že u něj najdou přizpůsobení vidění podobné těm, jaká mají ostatní noční ptáci.
Jenže to nebyl ten případ. Papoušek noční má oči podobně velké jako denní druhy papoušků, a jeho optické nervy i oblast mozku, která zpracovává zrakové informace, jsou menší. Naznačuje to, že noční vidění papouška nočního není o moc lepší než u denních ptáků. Jeho oči sice jsou pravděpodobně citlivé na světlo, ale ostrost vidění je nízká – podobně jako u kakapa sovího.
Náraz do ohrady
To, že kakapo vidí neostře, pro něj – vzhledem k jeho pomalému nelétavému způsobu života – není problém. U papouška nočního, který létá, to však vědce překvapilo. Vysvětlují si to tím, že je přizpůsobený životu v otevřené krajině prakticky bez stromů či jiných nepohyblivých překážek.
Jenže lidská činnost mu je vytváří: Queensland je posetý ohradami pro dobytek, do kterých letící papoušci noční mohou snadno nabourat a smrtelně se zranit. Což se ostatně stalo, jeden papoušek si o ohradu doslova srazil hlavu. A stejně tak zranitelní kvůli svému špatnému zraku mohou být vůči introdukovaným predátorům, jako jsou kočky a lišky.
Jeden za všechny
Dobrá zpráva však je, že výsledky studie jediné lebky mohou pomoci chránit celý druh: Vědci se nyní chtějí pokusit odstranit z míst, kde papoušci noční žijí, alespoň nepoužívané ploty. A u těch, bez kterých se chovatelé dobytka neobejdou, zvýšit jejich viditelnost. A samozřejmě snížit počet nepůvodních predátorů, kteří likvidují nejen papoušky noční, ale i další druhy jedinečné australské fauny.
Výstřední papoušek
Kakapo soví (Strigops habroptila) je mezi papoušky naprostým unikátem. Kromě toho, že je jedním ze dvou nočních druhů a jediným nelétavým papouškem, je také tím nejtěžším – váží až 4 kg.
Jako u jediného papouška se samečci v době páření shromažďují na takzvaném leku. Tady nafukují hruď a vydávají hluboké zvuky, dokud si z nich samička nevybere toho, kterého pokládá za nejkvalitnějšího.
Neobvyklá je i výlučná býložravost kakapů a jejich pomalý metabolismus stejně jako to, že mají nápadný pižmový zápach. Což po příchodu lidí se psy, kočkami, fretkami, lasičkami a krysami vedlo k rychlému snižování jejich počtu, protože nepůvodní predátoři je ucítili na dálku.
Když na konci 20. století zbývalo posledních méně než 200 kakapů, přemístila je vláda na několik ostrovů zbavených predátorů. Tam se naštěstí s pomocí ochranářů docela dobře množí.