Ještě na počátku 20. století se předpokládalo, že lalokoploutvé ryby vyhynuly na konci křídy před 66 miliony lety. V roce 1938 však byla z moře u jižní Afriky vylovena živá lalokoploutvá ryba latimerie podivná (Latimeria chalumnae). V roce 1998 pak byl v Indonésii popsán další žijící druh, latimerie celebeská (L. menadoensis).
Jejich vzhled přesně odpovídá fosilním exemplářům, latimerie proto dlouho byly považovány za živé zkameněliny – osamocení žijící zástupci kdysi bohaté skupiny, kteří přežívají desítky milionů let v téměř nezměněném stavu. Jenže ani tento předpoklad nevydržel věčně.
Latimerie s genetickým haraburdím
Ačkoli tělo latimerie vypadá prakticky úplně stejně jako před 65 miliony lety – a při pohledu na ni opravdu máte pocit, že se díváte na pravěkého tvora – její genom vypovídá úplně jiný příběh. Nejnověji to potvrdili vědci z Torontské univerzity, kteří zjistili, že asi před 10 miliony lety si latimerie pořídily hned 62 nových genů.
Pozoruhodné je také to, že tyto geny vznikly z takzvaných transpozonů – „parazitické“ nebo také „sobecké“ DNA, genetického haraburdí, které nemá jiný účel, než vyrábět další a další kopie sama sebe. Transpozony se mohou – například pomocí parazitů – přenášet i mezi různými druhy organismů. A přesně to se zřejmě stalo u latimerií.
Živá fosilie jen naoko
Co přesně oněch 62 nových genů v genomu latimerie dělá, nevíme. Některé z nich však pravděpodobně ovlivňují regulaci jiných genů. A to je oblast, kde i malé změny mohou mít velké evoluční důsledky. Jejich přítomnost navíc dokládá, že latimerie, které žijí ve velkých hloubkách a mají málo nepřátel, se možná vyvíjejí pomalu, ale rozhodně to nejsou žádné živé fosilie, říkají vědci.
Obří lalokoploutvá ryba
Současné latimerie dorůstají asi dvoumetrové délky, pravěké druhy byly dokonce ještě menší. Tak to alespoň vypadalo až do letoška, kdy soukromý sběratel fosilií z Londýna poprosil o pomoc paleontology při identifikaci velké kosti. Domníval se, že jde o část lebky ptakoještěra.
Paleontologové však zjistili, že nejde o žádnou kost, ale zkamenělé plíce s kostěnými pláty, které patřily obří lalokoploutvé rybě. Sběratel byl zklamaný, že nemá ptakoještěra, zato vědci jásali.
Podle velikosti plic totiž délku živé ryby odhadli na víc než 5 metrů, byla tedy velká asi jako současný žralok lidožravý. Náhodou objevené zkamenělé plíce jsou tak pozůstatkem po vůbec největší známé lalokoploutvé rybě.
Pancířnatci: Předkové s pancířem?
Vedle lalokoploutvých ryb byli významnou devonskou skupinou také pancířnatci, jejichž hlavu a hruď kryl masivní kostěný krunýř. Některým druhům také z tlamy čouhaly mohutné „zuby“, tvořené výběžky kostí. Největší druh pancířnatce Dunkleosteus terrelli dosahoval asi devítimetrové délky.
Mezi pancířnatci nyní vědci objevili také přechodový článek mezi bezčelistnatými rybovitými obratlovci, jako jsou například mihule, a moderními obratlovci. Australská ryba Brindabellaspis stensioi ze spodního devonu, která vyniká rypcem připomínajícím zobák ptakopyska, měla podobné vnitřní ucho jako moderní ryby, žraloci a některými prvky dokonce připomíná vnitřní ucho lidí. Naproti tomu ostatní pancířnatci mají daleko jednodušší vnitřní ucho.
Tento objev podle vědců naznačuje, že pancířnatci byli součástí skupiny ryb, z níž se vyvinuli předkové moderních obratlovců.
