Mongolsko je zemí pastevců. Na tři miliony lidí, kteří zde žijí, připadá více než 40 milionů kusů pasoucích se domácích zvířat. Není divu, že se velká část území proměnila v pastviny, které jsou navíc zvířaty spasené téměř dohola. Vymizeli z nich původní divocí kopytníci a takto zdevastovaných oblastí v posledních desetiletích rychle přibývá.
Nepřítel vlk
Mongolským vlkům, kteří zde přežili, zbývá jediná možnost – lovit domácí zvířata. Což jen stupňuje nenávist pastevců vůči nim. Mnohé studie ze severní Evropy a Severní Ameriky ale dokládají, že všude, kde je zachována původní druhová pestrost, dávají vlci při lovu přednost divokým kopytníkům. Tým vědců z univerzity v německém Göttingenu se proto rozhodl zjistit, zda to platí i pro vlky v Mongolsku.
Výzkum v Mongolsku
V Mongolsku již dříve proběhlo několik studií, které potvrzovaly, že vlci loví převážně domácí zvířata. Jenže ty probíhaly ve stepích centrálního Mongolska mimo chráněná území. V nové studii se proto vědci zaměřili na nepřístupné horské lesy v pohoří Khentii na severu země. Zdejší sibiřská tajga je dosud bohatá na původní vegetaci i zvířenu (žije tu více než 50 druhů savců a přes 200 druhů ptáků), takže nabízí predátorům široký výběr kořisti.
Čím se živí vlci
Sledovat, čím se vlci živí, není snadné: Plaché šelmy nelze pozorovat při lovu. Jedinou spolehlivou metodou, jak zjistit složení jejich potravy, je prozkoumat jejich trus. Ten vědci hledali a sbírali v oblasti několik let. V laboratoři pak prostudovali v něm obsažené nestrávené zbytky srsti, které prozrazují, na čem si vlk pochutnával. Výsledky těchto analýz sestavili do tabulek, ze kterých jasně vyplynulo, jaké zastoupení mají různé druhy kořisti v jejich potravě.
Srnci vedou
Kromě toho, že se v trusu mongolských vlků objevovaly zbytky hmyzu, plazů a obojživelníků a dokonce i divokých ptačích třešní, jednoznačně převládala srst patřící zdejšímu srnci sibiřskému (Capreolus pygargus). Hned za ním následovala východní forma jelena evropského (Cervus elaphus) a divoká prasata (Sus strofa). Velkou část úlovků pak překvapivě tvořili hraboši a drobní myšovití hlodavci, nezanedbatelný byl i podíl ježků daurských (Mesechinus dauricus).
Příliš velcí koně
Co se naopak ve vzorcích trusu neobjevilo ani jednou, byla srst jakéhokoliv domácího zvířete. V oblasti, především v její centrální části, se přitom volně pasou stáda domácích koní i skotu. Vědci se domnívají, že o ně vlci nemají zájem hlavně proto, že jde o poměrně velkou kořist, která pro ně může být nebezpečná. Srnci jsou nejen menší, ale navíc jde o samotářská zvířata, která vlci i v malé smečce mnohem snáz vystopují a uloví.
Klíčová rovnováha
Závěr vědců je tedy jednoznačný. Vlci loví domácí zvířata jen v oblastech, kde kvůli nadměrné pastvě vymizela původní zvířena a je tam rozvrácená klíčová ekologická rovnováha. Tam, kde se příroda zachovala v původním nebo jen málo pozměněném stavu, dávají přednost divokým kopytníkům a na udržení ekologické rovnováhy mají naopak významný podíl.
Vlk mongolský
V Mongolsku a okolních státech žije samostatný poddruh vlka mongolského (Canis lupus chanco), někdy také označovaného jako tibetský. Je menší než náš evropský vlk: váží 35-45 kg, a má světlejší, spíš plavou srst. Ohrožují ho především konflikty s pastevci. Jeho ochrana by proto měla spočívat v ochraně původních ekosystémů i mimo chráněná území, v nichž dává přednost lovu divokých kopytníků.
