Jednou z největších záhad dingů je jejich původ a příbuzenské vztahy. Podle některých výzkumů se jedná o samostatný druh divokého psa příbuzného spíš vlkům, odborně pojmenovaného Canis lupus dingo. Jiné genetické výzkumy naopak přinášejí důkazy o tom, že jde o zdivočelého domácího psa Canis familiaris dingo. V každém případě se tak dlouho vyvíjel v izolaci, že se od všech ostatních psů liší.
Dingové a lidé
Do Austrálie se dingové dostali pravděpodobně po pevninském mostě před nějakými 3 až 5 tisíci lety. V kultuře původních obyvatel Austrálie měli obrovský význam, což dokazují ústně tradované legendy i dochované skalní kresby. A už první evropští přistěhovalci si všimli, že v některých domorodých táborech žili dingové společně s lidmi, kteří ochočovali mláďata vybraná z doupat.
Až dosud ale vědci předpokládali, že žili s lidmi jen do určitého věku, když dospěli, vraceli se zpět do přírody. Navíc vědci nacházeli v domorodých kempech kosti, které dokazovaly, že dingové sloužili domorodcům jako potrava.
Nejstarší psí kosti
Jenže nedávné archeologické nálezy ukázaly, že lidé měli s dingy mnohem těsnější vztah. Prozradily to hroby z archeologického naleziště v jihovýchodní Austrálii. Domorodý pohřeb doprovázely nejrůznější rituály.
Příbuzní většinou své mrtvé ukládali na plošiny ve větvích stromů, a teprve když z nich zbyly jen kosti, ukrývali tyto pozůstatky do nějaké dutiny. Na těchto místech našli vědci vedle lidských kostí i kosti dingů, jejichž stáří určili na téměř 3000 let! Podle způsobu jejich uložení bylo patrné, že nešlo o zbytky hostiny, tito dingové byli pohřbeni se stejnými rituály jako lidské ostatky. V chápání domorodců se tak nijak nelišili od lidí, považovali psy je za členy vlastní rodiny.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
