Jednou z největších záhad dingů je jejich původ a příbuzenské vztahy. Podle některých výzkumů se jedná o samostatný druh divokého psa příbuzného spíš vlkům, odborně pojmenovaného Canis lupus dingo. Jiné genetické výzkumy naopak přinášejí důkazy o tom, že jde o zdivočelého domácího psa Canis familiaris dingo. V každém případě se tak dlouho vyvíjel v izolaci, že se od všech ostatních psů liší.
Dingové a lidé
Do Austrálie se dingové dostali pravděpodobně po pevninském mostě před nějakými 3 až 5 tisíci lety. V kultuře původních obyvatel Austrálie měli obrovský význam, což dokazují ústně tradované legendy i dochované skalní kresby. A už první evropští přistěhovalci si všimli, že v některých domorodých táborech žili dingové společně s lidmi, kteří ochočovali mláďata vybraná z doupat.
Až dosud ale vědci předpokládali, že žili s lidmi jen do určitého věku, když dospěli, vraceli se zpět do přírody. Navíc vědci nacházeli v domorodých kempech kosti, které dokazovaly, že dingové sloužili domorodcům jako potrava.
Nejstarší psí kosti
Jenže nedávné archeologické nálezy ukázaly, že lidé měli s dingy mnohem těsnější vztah. Prozradily to hroby z archeologického naleziště v jihovýchodní Austrálii. Domorodý pohřeb doprovázely nejrůznější rituály.
Příbuzní většinou své mrtvé ukládali na plošiny ve větvích stromů, a teprve když z nich zbyly jen kosti, ukrývali tyto pozůstatky do nějaké dutiny. Na těchto místech našli vědci vedle lidských kostí i kosti dingů, jejichž stáří určili na téměř 3000 let! Podle způsobu jejich uložení bylo patrné, že nešlo o zbytky hostiny, tito dingové byli pohřbeni se stejnými rituály jako lidské ostatky. V chápání domorodců se tak nijak nelišili od lidí, považovali psy je za členy vlastní rodiny.
Lovečtí pomocníci
Nálezy potvrdily, že v táborech nežila jen mláďata vybraná z doupat, kosti patřily psům nejrůznějšího věku včetně dospělých jedinců. Což znamenalo, že strávili mezi lidmi celý svůj život. A podle opotřebení zubů se živili stravou, kterou jim poskytovali lidé, byli tedy svým způsobem na lidech závislí. Pro komunitu to ale bylo výhodné společenství: Dingové jsou schopní lovci zvyklí spolupracovat, stejným způsobem spolupracovali s lidmi a pomáhali jim při lovu.
Domácí mazlíčci?
Přesto se vědci na jedné věci nemohou shodnout. Stále totiž není jasné, zda lze tyto dingy považovat za zdomácnělé, nebo jde jen o ochočené divoké psy, jakési domácí mazlíčky. Podle jedněch jde o první stadia domestikace. Jiní ale oponují, nedocházelo u nich k lidmi řízené selekci, tj. lidé nevybírali vhodné jedince pro rozmnožování tak, aby cíleným chovem posílili určitý znak. I když se o psy starali, krmili je a považovali za členy rodiny, o zdomácňování se nejednalo.
Dingové v ohrožení:
Příchod Evropanů do Austrálie znamenal pro dingy velkou změnu. Farmáři chovající ovce je považovali za škůdce a hubili je všemi možnými způsoby. Přistěhovalci s sebou navíc přivezli evropské psy, kteří se začali s dingy křížit.
Čistokrevní dingové tak téměř vyhynuli a udrželi se jen na ostrově Fraser, kam je přístup s domácími psy zakázán. A přestože australská vláda zařadila dinga mezi národní zvířata, jeho ochrana se v různých státech liší. V některých je jeho lov i chov zakázán, v řadě států ale existují výjimky, které zabíjení nebo chov dingů za určitých okolností povolují. Stoprocentní ochraně se tak dingové těší jen na zmíněném ostrově Fraser.
