Prvním domácím zvířetem byl pes, který možná doprovázel skupiny lovců mamutů už před více než 30 tisíci lety. Na domestikaci prvních hospodářských zvířat došlo až později – před asi 10 tisíci lety, kdy během takzvané neolitické revoluce lidé opouštěli životní styl lovců a sběračů ve prospěch zemědělství.
Domestikačním majstrštykem prvních zemědělců byla bezesporu přeměna nebezpečných agresivních praturů v mírumilovné krávy. Hned na druhé místo bychom ale zařadili zdomácnění prasete. Až metr vysoký a víc než 200 kg vážící kanec vybavený dlouhými kly a nebojácnou povahou také není zvíře, se kterým byste si chtěli zahrávat.
Dvě centra domestikace: Záhada prvního chovu prasat
Prasata divoká (Sus scrofa) prošla domestikačním procesem a stala se z nich domestikovaná forma Sus strofa domestica čili domácí vepři. Jenže zatímco u praturů víme, že k jejich domestikaci došlo v oblasti takzvaného Úrodného půlměsíce na Blízkém východě, u prasat je to podobně nejasné jako u domestikace psa.
Domestikačních center pravděpodobně existovalo hned několik, přičemž za nejpravděpodobnější vědci považují oblast jižní Číny a tureckou východní Anatolii. Vyloučená ale není ani střední Evropa. Přesvědčivé fyzické důkazy o tom, že v některém z nich žila první domestikovaná prasata, však až dosud chyběly.
Kostry jako důkaz nestačí: První domácí prasata vypadala jako divoká
Archeologové se obvykle spoléhají na rozdíly v kostech. Kostra domestikovaného zvířete bude podobná, ale rozeznatelná od kostry jeho divokého předka. A rozdíl je někdy i ve velikosti. Jenže u prasat se na nic z toho nedá moc spolehnout. První domestikační změny se totiž zřejmě netýkaly jejich vzhledu, ale povahy. Prasata se stala méně agresivními a vůči lidem snášenlivějšími.
Fyzické změny jako menší lebka a kratší a užší kly, celkově menší velikost a odlišný tvar těla přicházely až v pozdějších fázích domestikačního procesu. Menší velikost navíc může být i výsledkem teplejšího klimatu. Při pohledu na kostru prasete z doby kolem neolitické revoluce se tak nedá jednoznačně říct, jestli šlo o ulovené divoké zvíře nebo jeho zdomácnělého potomka.
Odpověď ukrytá v zubním kameni
Silným fyzickým důkazem o domestikaci prasat ale nemusí být jen jejich kosti. Vědci z americké Dartmouth College se jim podívali na zoubek, přesněji řečeno do zvápenatělých nánosů zubního plaku.
Prasata jsou všežravci, kteří sežerou prakticky vše, na co přijdou. Části potravy se jim zachytávají na zubech, a protože prasata ani při své vysoké inteligenci nevynalezla zubní nit a kartáček, mnoho z ní tam už zůstane a stane se součástí zubního plaku. Tento měkký povlak tvořený zbytky jídla a bakteriemi se postupně mineralizuje, tvrdne a skoro na věčné časy v sobě uchovává stopy po tom, co pradávné prase snědlo.
Vařila si prasata? Jídelníček prozradil, od kdy žijí v blízkosti lidí
Vědci provedli mikroskopickou analýzu zubního kamene z 32 zubů pravěkých prasat, které byly objeveny na dvou archeologických nalezištích v oblasti dolního toku řeky Jang-c'-ťiang. Neolitičtí zemědělci tato místa obývali před více než 8000 lety a spolu s nimi tu už zřejmě žila i prasata. V jejich zubním kameni totiž vědci objevili celkem 240 škrobových zrn. Pocházela nejen z místních žaludů, divokých trav a různých výhonků, ale také z vařené rýže a vařených sladkých brambor.
„Můžeme předpokládat, že prasata si jídlo sama nevařila, takže ho pravděpodobně získávala od lidí. Buď je lidé krmili, nebo prasata požírala nalezené zbytky lidského jídla,“ říká vedoucí studie Jiajing Wangová z Dartmouth College.
Nový důkaz: Lidští paraziti v prasečích zubech
Blízké soužití mezi lidmi a prasaty dokládá i další objev: Šestnáct vajíček lidských parazitů tenkohlavců (rod Trichuris) rovněž nalezených v zubním kameni prasat. Tito hlísti žijí uvnitř lidských střev a jejich vajíčka se uvolňují do okolí spolu s výkaly. V tlamě prasat se zřejmě ocitla při konzumaci buď lidských, nebo vlastních exkrementů (to prasata dělávají) nebo znečištěné potravy a vody.
Potrava, která prošla kuchyňskou úpravou, spolu s lidskými parazity ukazují, že 8000 let stará čínská prasata buď žila přímo v lidských sídlech, nebo k nim alespoň měla velmi blízko.
Nechala se zdomácnět? Prasata přilákaly naše odpadky
„Divoká prasata byla pravděpodobně přitahována k lidským sídlům ve chvíli, kdy se lidé začali usazovat a pěstovat si vlastní potravu,“ vysvětluje Jiajing Wangová. Tato sídliště produkovala velké množství odpadu, který prasata přitahoval. Logicky přitom mezi nimi převládali takoví jedinci, kteří byli výměnou za snadný zdroj potravy ochotni tolerovat lidskou přítomnost.
Spíš než odchytávání divokých prasat po lesích tak na počátku jejich domestikace mohl být dobrovolný akt – prasata k lidem sama přišla za jídlem.
