Pravlk obrovský (Canis dirus nebo také Aenocyon dirus, „strašný vlk“) žil před 250 až 13 tisíci lety žil v Severní Americe. Byl v průměru asi o 20 % větší než větší současní vlci, a protože kostra pravlka a vlka si je velice podobná, vědci jej považovali za druh vlka přizpůsobeného době ledové. Což byl, jak se nyní ukázalo, docela omyl.
Pravlk a jeho DNA
Pravlci – stejně jako spousta jiných predátorů – často uvízli ve smrtící pasti asfaltových jezírek Labrea Tar Pits v dnešním Los Angeles. Paleontologové tu objevili pozůstatky víc než 4000 pravlků, zdálo by se tedy, že je musíme mít skvěle prostudované.
Z hlediska anatomie tomu tak je, z genetického hlediska jsme o nich ale nevěděli vůbec nic, protože asfalt v jezírkách dokonale zničil molekuly DNA. Když vědci chtěli geneticky potvrdit to, co všichni předpokládali – tedy blízké příbuzenství vlků a pravlků – museli navštívit sbírky mnoha severoamerických muzeí a univerzit. Hledali v nich kosti, ze kterých by se dal vytáhnout genetický materiál.
K vlkům měli daleko
Téměř detektivní úsilí bylo korunováno úspěchem. Vědcům se podařilo získat části jaderného genomu a kompletní mitochondriální genom celkem pěti pravlků, kteří žili před 50 až 13 tisíci lety.
Jakkoli neúplný, stačil tento genetický materiál bohatě k tomu, aby kompletně zpřeházel naše představy o ikonickém „ obrovském vlku z doby ledové“.
Pravlk totiž žádný vlk nebyl, místo toho představuje posledního zástupce zcela samostatné linie psovitých šelem. Ačkoli jsou si jejich kostry tak podobné jako například kostry člověka a neandrtálce, ve skutečnosti měli pravlci k vlkům tak daleko jako lidé k šimpanzům.
Osamělý pravlk
Pravlci se od předků dnešních vlků, psů, šakalů a kojotů oddělili už před téměř 6 miliony let. A co víc, genetická studie prokázala, že ačkoli část své existence pravlci strávili po boku vlků a kojotů, nikdy se s nimi nekřížili. A to je u psovitých šelem neobvyklé, protože i tak vzdálené druhy, jako psi a kojoti, se spolu křížit mohou.
Vědci z toho vyvozují, že pravlci jsou původní severoamerickou psovitou šelmou, která strávila miliony let v izolaci. Když před asi 20 tisíci lety přišli do Severní Ameriky ze Sibiře předkové dnešních vlků, byl mezi nimi tak velký rozdíl, že se spolu nemohli rozmnožovat.
Přerostlý kojot?
Spolu s revizí pravlkovy příbuznosti k vlkům přišel i nový pohled na to, jak vlastně vypadal. Ikonická představa obřího šedého vlka, který se vynořuje ze sněhové vánice, je podle vědců také ošidná.
Pravlci žili spíš v teplejším klimatu, je tedy možné, že měli podobné rysy jako dnešní psovité šelmy, které obývají stejné podmínky. Tedy kratší hladkou srst, možná s načervenalým odstínem, huňatým ohonem a zakulacenýma ušima. Jinými slovy, náš „zlovlk“ mohl ve skutečnosti vypadat spíš jako přerostlý „zlokojot“.
Život pravlků
Pravlk obrovský je zřejmě největší psovitou šelmou všech dob – velcí jedinci mohli vážit 65 kg a rekordní exempláře se zřejmě blížily metráku živé váhy. Jeho lebka a zuby byly uzpůsobeny lovu velké kořisti, což mohli být nejen koně a bizoni, ale také mláďata mamutů a mastodontů. Zdolat tak velké zvíře vyžadovalo spolupráci smečky, vědci proto předpokládají, že v tomto se pravlk nelišil od vlků a stejně jako oni žil v rodinných skupinách vedených alfa párem.
Linie psovitých šelem
Na základě svých genomových analýz se vědci domnívají, že existují tři vývojové linie vlkům podobných psovitých šelem: linie pravlků, linie afrických šakalů (na obr.) a linie skupiny, do které patří všichni vlci, psi a kojoti.
