Jihoameričtí pekariové jsou prasatům podobní sudokopytníci. Celkem čtyři druhy se od našich divočáků liší svou anatomií i náturou, díky níž tvoří mnohem větší skupiny. Extrémně společenský je zejména pekari bělobradý (Tayassu pecari), který se sdružuje do stád čítajících i stovky jedinců. Tedy pokud má zrovna dobré období.
Pekari versus jaguár
Bělobradí pekari jsou vyhledávanou kořistí jaguárů – je známo, že když stavy pekariů klesnou, vzápětí začne ubývat i jaguárů. Důležitou lovnou zvěří jsou ale i pro domorodé lidské populace.
Význam pekariů odráží vyprávění, které se předávají z generace na generaci. Některá z nich obsahují zmínky o fenoménu, který znají i vědci – a který jim vrtal hlavou. Občas pekariové vytvoří ohromná stáda, kterým rychle uhne z cesty i jaguár. A pak zase stáda zmizí jako mávnutím kouzelného proutku a jaguár nejen že se nemusí bát, ale spíš nemá co lovit. A za dalších pár let už si zase musí dávat pozor, aby nezaútočil na příliš velké stádo.
Náhoda, nebo cyklus?
Až dosud vědci považovali náhlá mizení a znovu objevování obrovských stád pekariů bělobradých za spíše náhodný jev, který může mít řadu příčin – od propuknutí nemocí přes nadměrný lov až po mohutné záplavy.
Mezinárodní tým vědců, který sebral údaje o celkem 43 případech záhadného zmizení pekariů, však došel k jinému závěru: Výrazné kolísání počtu zvířat je součástí pravidelného populačního cyklu, který trvá 20 až 30 let. Sedm až dvanáct let z něj připadá na zmizení, která mohou jen probíhat na určitém území, nebo na úrovni celého kontinentu.
Příliš velká populace
Pokaždé, než pekariové záhadně zmizeli, se jejich populace výrazně zvětšila. Vědci se proto domnívají, že mizení je způsobeno tím, že velikost populace v určitou chvíli přeroste hranici, na které je ještě životaschopná. Pekariů je jednoduše moc. Velká část z nich pak musí uhynout, aby se zbytek uživil, rozmnožil a za pár let obnovil svá stáda v celé slávě.
Pekari bělobradý: Veledůležité zvíře
Z ekologického pohledu je pekari bělobradý klíčovým druhem ekosystémů Střední a Jižní Ameriky. Tím, že požírá semena a při hledání potravy přerývá lesní hrabanku, zajišťuje obnovu lesa a populací rostlin, zejména palem. Pro ostatní živočichy je zase přínosné jeho rochnění, kterým jim nezáměrně vytváří zdroje vody, nebo odkrývání zdrojů minerálních solí.
