Botanická zahrada Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy prošla v posledních dvaceti letech zásadní proměnou. Zatímco dříve byla částečně dekorativní a obsahovala mnoho zájmových sbírek, dnes se vydala cestou moderních světových zahrad.
Postupně vyměňuje rostliny za exempláře se známým původem, které jsou využitelné pro vědecký výzkum a ochranářství. Je to zásadní změna, která dává zahradě nový smysl v kontextu globální ochrany přírody.
Unikátní sbírka šťavelů a flóra střední Evropy
Různé sbírky v zahradě mají různou hloubku dokumentace. Jedna z nejstarších a nejvýznamnějších je sbírka květeny střední Evropy, v níž jsou i zdokumentované sběry ze 40. a 50. let minulého století. Vedle toho má zahrada také relativně novodobé sbírky se světovým významem.
Například sbírka jihoafrických geofytů (rostlin s podzemními zásobními orgány) a hlavně šťavelů rodu Oxalis je pravděpodobně největší na světě. Vznikla díky vědeckému výzkumu vědců z katedry botaniky, kteří do Afriky jezdili a postupně dováželi rostliny s platným povolením.
Právní stránka sběru rostlin – a to i pro vědecké účely – je totiž přísně kontrolovaná. Každý, kdo chce sbírat rostliny v zahraničí a dovážet je k nám, musí mít dva druhy povolení: Jedno pro sběr v zemi, kde rostliny rostou, a druhé k jejich dovozu do Evropy.
Genetická identita a hodnota sbírek
Vedle dokumentace je pro vědeckou hodnotu botanických sbírek důležitá i jejich časová kontinuita. Laicky řečeno, potřebujeme si být jisti, že genetická informace rostlin, které v nich rostou, zůstává stejná.
U dřevin a dalších trvalek je situace jednoduchá, protože jde pořád o tutéž rostlinu, která si zachovává svou genetickou identitu. Trvalka z 50. let minulého století tak může být nejen použitelná, ale může mít i obrovskou hodnotu – třeba pokud pochází z již zaniklé divoké populace.
Jednoleté či dvouleté rostliny, které se takzvaně přesévají, jsou ale problematické. Může u nich dojít ke genetickému posunu, mohou se i zkřížit s divokými rostlinami, které rostou někde za plotem. U takových druhů se proto používají speciální opatření, aby byly použitelné i do budoucna.
Reintrodukce: Návrat ohrožených rostlin zpátky do přírody
Ale co vlastně myslíme tou využitelností? Moderní botanické zahrady fungují jako živá genová banka. Představme si situaci, kterou už jsme lehce naťukli. Na určité lokalitě ubývá nějakého druhu rostlin, nebo z ní tento druh už úplně zmizel.
V botanické zahradě ale rostou rostliny se zdokumentovaným původem, které pocházejí právě z této lokality a které geneticky odpovídají zaniklé populaci. Jsou to prostě ty samé rostliny. A botanikové je mohou namnožit a použít pro reintrodukci, tedy navrácení do přírody. To je zásadní ochranářská hodnota botanických sbírek.
Záchranný genofondový program a Unie botanických zahrad
Botanických zahrad je hodně, a kdyby se každá pokoušela o záchranu rostlin na vlastní pěst, vznikl by obrovský chaos. Proto vznikla Unie botanických zahrad České republiky, která koordinuje takzvaný genofondový program. Zaměřuje se na ty nejohroženější rostliny v České republice a sleduje, které jejich populace jsou na tom opravdu zle a hrozí jim zánik.
V rámci záchranných programů se rostliny z nich cíleně posbírají a rozdělí mezi botanické zahrady podle toho, kdo má podmínky pro jejich úspěšné pěstování. Důležité také je, aby v jedné zahradě nerostly dvě různé populace jednoho druhu. Mohly by se totiž vzájemně zkřížit a narušit čistotu genofondu.
Proč evoluce nestačí na rychlý úbytek druhů
Někdo by mohl namítnout, že přirozenější by bylo nechat ty rostliny vymizet a počkat, až evoluce vytvoří nové druhy, které by byly lépe přizpůsobené současným podmínkám. Takhle by vypadal přirozený proces, ale my naneštěstí nejsme v přirozené situaci.
Kvůli lidské činnosti rostliny ubývají tempem, které rozhodně není přirozené. Evoluce, která by postupně vyvinula nové druhy, je tolikanásobně pomalejší a úbytek by nikdy nemohla dohnat.
Takže pokud ohroženým druhům nepomůžeme, prostě je nebudeme mít. Příroda bude chudší a my se ochudíme o potenciálně významné látky, které bychom mohli využít například k vývoji nových léků.
Invazní druhy:
Přispěly botanické zahrady k jejich šíření?
Občas se říká, že botanické zahrady přispěly k šíření invazivních druhů. Je to trochu nespravedlivé, protože důkazy pro takové tvrzení chybí a k zavlečení cizích rostlin dochází úplně jinak.
Nejčastějším případem jsou okrasné rostliny, které se cíleně či náhodou „přelily“ přes ploty zahrádek, a rostliny, které se k nám dostaly náhodou při dovozu. Botanické zahrady jsou si navíc tohoto rizika dobře vědomy a jsou velmi opatrné. Právě proto v Botanické zahradě Na Albertově nenajdete expozici rostlin z mírného podnebního pásu Severní Ameriky, které mají v našem klimatu obrovský invazní potenciál.
