Prvním domácím zvířetem byl pes, kterého si lidé ochočili z vlčích předků možná už před 30 000 lety. Pes sloužil jako lovec, hlídač, pastevec a společník, ale ne jako hospodářské zvíře. Mezi nimi drží domestikační prvenství koza.
Divocí předkové dnešní kozy domácí
Koza domácí (Capra aegagrus hircus) pravděpodobně vznikla domestikací víc než jednoho divokého předka. Tím hlavním zřejmě byla koza bezoárová, která byla domestikována na území takzvaného Úrodného půlměsíce v oblasti Středního východu, která zhruba odpovídá dnešní části Turecka, Íránu a Iráku.
Dalším domestikačním centrem pak byla oblast kolem řeky Indus v Pákistánu, kde domácí koza vznikla z kozy šrouborohé. Není vyloučeno ani třetí centrum, v němž vznikli předkové malého počtu dnešních plemen.
Nejstarší archeologické nálezy v Íránu
Koza bezoárová i koza šrouborohá byly nejprve vyhledávanou lovnou zvěří, později je neolitičtí zemědělci chovali pro mléko a maso. Zatím nejstarší doklady o existenci domácích koz pocházejí z archeologických nalezišť ležících v blízkosti íránského pohoří Zagros.
Archeologové tu už v minulém století objevili kosterní pozůstatky 32 koz, které žily a rukou člověka zemřely přibližně mezi lety 9600 a 7500 př. n. l. V této oblasti žije divoká koza bezoárová, klidně to tedy mohly být ulovené kozy. Archeologové ovšem zaznamenali pár zvláštních detailů.
Logika lovců versus chovatelů
Mezi kozími kostmi z nalezišť v pohoří Zagros převažují samice. Z pohledu lovců nedává smysl lovit ve velkém samice – jsou fyzicky menší a v zájmu dlouhodobé udržitelnosti populace je třeba, aby rodily kůzlata a dál tak bylo co lovit. Zaměřovat se při lovu na divoké kozly by bylo mnohem logičtější.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
