Je to travnatý park s lavičkami, několika stromy a asfaltovými cestami vhodnými na inline brusle, kolo nebo dětský kočárek. Jen pár nízkých betonových staveb a naučná stezka s informačními cedulemi prozrazují, že pod nohama, v hloubce až šesti metrů pod hladinou Vltavy, máme technologie jedné z nejmodernějších čistíren odpadních vod v Evropě.
Jsme na Císařském ostrově v severní části Prahy, jen pár set metrů od historické budovy Staré čistírny, o níž jsme psali v letošním dubnovém vydání ABC. Ta je národní kulturní památkou a návštěvníci ji obdivují jako průmyslový chrám z počátku minulého století. Přes vltavský plavební kanál na ni navazuje Ústřední čistírna odpadních vod (ÚČOV), která tu v nepřetržitém provozu funguje už šedesát let.
Moderní nová linka v podzemí
ÚČOV se v roce 2018 dočkala zásadní modernizace. Vyrostla zde nová linka, která byla do plného provozu uvedena v roce 2022. Zatímco linka z druhé poloviny 60. let minulého století má většinu technologií pod širým nebem a z leteckého pohledu ji prozrazuje dvacet kruhových odkalovacích nádrží, nová linka ukrývá až na hlavní budovu veškeré technologie v podzemí a je překryta oním zeleným parkem.
Stavba si vyžádala vyhloubení jámy o délce 600 metrů a šířce 170 metrů. V současnosti zpracovává sedmdesát procent veškeré pražské odpadní vody. Zbývajících třicet procent dočišťuje linka z 60. let, ovšem i ta míří do rozsáhlé rekonstrukce. Nová linka je dimenzována na odpadní vodu, kterou vyprodukuje 1,4 milionu lidí, což je aktuální počet obyvatel Prahy.
Jak funguje pražská kanalizace
Cesta odpadní vody v hlavním městě začíná dlouho před vstupem do čistírny. Praha je z pohledu kanalizace rozdělena na dvě části. Starší zástavba nemá oddělenou kanalizaci, takže dešťová voda z ulic se v kanále smíchá se splašky z domácností.
Novější části města mají kanalizaci oddělenou. Dešťovka se tam shromažďuje v retenčních nádržích, kde se od ní odloučí hrubé nečistoty, a poté odtéká přímo do vodních toků – do Vltavy nebo některého z jejích přítoků. Splašky z domácností míří kanalizací rovnou do čistírny. Vše teče gravitačním samospádem.
Všechna voda, která dorazí do čistírny, musí nejprve projít mechanickým čištěním od pevných nečistot. To se děje v nadzemní budově, jediné části nové linky, která je vidět zvenku. Voda prochází přes česle s průlinami pouhé tři milimetry, kde se zachytí například hadry, vlhčené ubrousky, papíry a další materiál. Následně se propláchne, vyždímá a vyváží na skládku. A opravdu odporně páchne.
Po mechanickém předčištění přichází na řadu šest lamelových usazovacích nádrží technologie Denzadec, z nichž každá má objem přibližně 3500 kubíků. V nich se pomocí chemikálií (síranu železitého a flokulantu) shlukují nečistoty do vloček, které se rychle usazují na dně. Proces umožňuje z vody efektivně odloučit zbývající tuk, jemný písek a především takzvaný primární kal.
Bioplyn a energetická soběstačnost čistírny
Zatímco písek a pevné nečistoty končí na skládce, získaný primární kal, tvořený převážně exkrementy, putuje spolu s přebytečným kalem z biologického čištění do kalového hospodářství na staré lince. V obřích nádržích zde probíhá vyhnívání při teplotě kolem 56 °C, během něhož se uvolňuje bioplyn s vysokým obsahem metanu.
Ten následně pohání výkonné pístové motory zvané kogenerační jednotky, z nichž každá dokáže vyrobit jeden megawatt elektřiny. Ta se spotřebuje přímo v areálu, zatímco odpadní teplo z motorů vyhřívá samotné nádrže. Čistírna tak funguje jako moderní elektrárna, která vlastní biologický odpad proměňuje v energii, kterou potřebuje pro svůj provoz. Celá ÚČOV dokonce směřuje k úplné energetické soběstačnosti.
Biologické čištění vody pomocí mikroorganismů
Ale pojďme zpátky k nové lince. Opouštíme vstupní mechanickou halu a za její betonovou zdí začíná část biologického čištění, která je pro návštěvníka nejméně přehledná a srozumitelná.
Ale zápach od usazovacích nádrží tu rychle mizí. Sestupujeme dolů až na úroveň šest metrů pod hladinu Vltavy. Ve čtyřech skupinách po třecí obřích aktivačních nádržích tady pracují mikroorganismy. Mají jediný úkol, a to sežrat špínu.
Princip biologického čištění totiž kopíruje to, co se v přírodě děje samovolně na každém kameni v potoce nebo na každém říčním jezu. Čistírna tento proces jen tisícinásobně zrychluje a zintenzivňuje.
Mikroorganismy potřebují ke svému životu jenom vzduch a potravu. Vzduch získávají ze soustavy dmycháren, které neustále provzdušňují nádrže, potravou jim je samotná odpadní voda, tedy kalová voda plná organických látek. Pro mikroorganismy hotová michelinská restaurace.
Dosazovací nádrže a UV záření
Po aktivačních nádržích se voda přelije do čtyřiceti dosazovacích nádrží. Tady už cítíme jen jemný zápach říční vody. Aby se kal mohl usadit na dno, musí být voda klidná, bez míchání a provzdušňování.
Pomalý řetěz s hrablem ze dna stírá usazený kal, který se následně vrací zpět na začátek biologického procesu jako živá kultura mikroorganismů připravená k další práci. Srdce tohoto pohybu se nachází v podzemní chodbě přezdívané chrám čerpadel. Ve dvou řadách zde stojí 48 čerpadel, která bez oken a návštěvníků, jen pod dohledem operátora, neustále přečerpávají aktivovaný kal zpět do systému.
Vodu, která opouští dosazovací nádrže, čeká ještě terciární čištění, při němž se pomocí jemných filtrů a silného UV záření z vody odstraní i ty nejmenší nečistoty, bakterie a viry. Pak už voda konečně odtéká s průtokem přibližně tři a půl kubíku za vteřinu nenápadným výpustným kanálem do Vltavy.
Ekologické limity a návrat vody do Vltavy
Vyčištěná voda není vodou pitnou, ale splňuje přísné emisní limity a do Vltavy přitéká čistší, než je samotná říční voda. Celá trasa odpadní vody skrz novou linku ÚČOV od přítoku po odtok do Vltavy trvá sedmnáct až dvacet hodin. Provoz není nikdy přerušen, systém je průtočný a kontinuální. Operátoři na velíně ho neustále sledují a průběžně ladí. I zde je provoz nepřetržitý.
Ústřední čistírna odpadních vod prostě nikdy nemá pohov. Vraty vedle výpustného kanálu se necháváme vypustit i my zpátky do zeleného parku. Voní tu řeka a my ochotně zapomínáme na puch, který nás doprovázel u česel na začátku čistícího procesu.
Když přijde povodeň:
ÚČOV leží v záplavovém území
Celý podzemní komplex nové linky ÚČOV leží v záplavovém území. Proto jsou veškeré vstupy, otvory a šachty navrženy s bezpečnostní rezervou padesáti centimetrů nad rekordní povodňovou hladinou Vltavy z roku 2002.
Pokud by byla povodeň vyšší, spustil by se evakuační plán, který zahrnuje instalaci protipovodňových zábran kolem všech otvorů a vstupů, postupné odstavování technologií a nakonec odchod všech zaměstnanců.
Problém bez řešení jménem mikroplasty:
Jsou i ve vyčištěné vodě
Vyčištěná voda z pražské čistírny obsahuje mikroplasty a nanoplasty. Zatím neexistuje žádná pozemská technologie, která by je z odpadní vody ve velkém měřítku odstraňovala.
Jedinou výjimkou jsou systémy na Mezinárodní vesmírné stanici, kde astronauti čistí i vlastní moč a pot na pitnou vodu, jenže provoz takového zařízení je násobně dražší než cena vody. Mikroplasty tak v různých koncentracích obsahují i řeky, podzemní vody a v konečném důsledku i voda kohoutková. Čistírna jejich množství alespoň výrazně snižuje.
