Lidské osídlení Ameriky je velké a zatím ne zcela prozkoumané téma. Spolehlivě o něm můžeme říct dvě věci. Za prvé to, že lidé do Ameriky přešli přes Beringovu úžinu, kde existoval široký pevninský most mezi Asií a Severní Amerikou. A za druhé to, že jedněmi z prvních lidí v Americe byli paleoindiáni z kultury Clovis – proslulí lovci megafauny.
Lovci megafauny
Kultura Clovis vznikla asi před třinácti tisíci lety a existovala několik tisíc let. Na důkaz své existence nám tito paleoindiáni zanechali precizně opracované kamenné hroty zbraní a zbytky ulovených zvířat. Z nich se zdálo, že součástí jejich jídelníčku byla především velká zvířata jako koně, bizoni, velbloudi a dokonce mamuti. Předpokládalo se, že lovu malých zvířat a sběru potravin rostlinného původu se moc nevěnovali, přímé důkazy ovšem chyběly. Až dosud.
Malý problém s izotopovou analýzou
Zjistit, co nějaký pradávný tvor jedl, umíme díky takzvané izotopové analýze. Izotopy jsou atomy stejného chemického prvku, které mají ve svém jádru různé počty neutronů. Měřením poměrů stabilních izotopů uhlíku (13C/12C) a dusíku (15N/14N) se dá určit, jakou potravou se živil, případně jeho izotopový podpis porovnat s podpisy v potravě. Má to však háček. Abyste mohli provést izotopovou analýzu, potřebujete vzorek kostní tkáně z těla tvora, který vás zajímá. A kosterních nálezů je u paleoindiánů z kultury Clovis poskrovnu.
Anzick-1: Důkaz z kosti pravěkého chlapce
Jedinou známou kostrou člověka z kultury Clovis je totiž „Anzick-1“, která byla nalezena v Montaně a která patří asi 18 měsíců starému chlapci. Tým vědců z Aljašské univerzity ve Fairbanksu analyzoval výsledky dřívějších izotopových analýz Anzickovy kostní tkáně a výsledky modelovali tak, aby odrážely izotopový profil jeho matky. Samotný Anzick se totiž pravděpodobně ještě částečně živil mateřským mlékem.
Mamut a zase mamut
Výsledky modelování potvrdily pověst kultury Clovis. Stravu Anzickovy matky totiž z asi 40 % tvořilo maso obrovských mamutů kolumbuských. Menší část jídelníčku (do 15 %) pak tvořilo maso jelenů wapiti, bizonů a velbloudů. Malí savci, dříve považovaní za důležitou součást stravy, se v něm vyskytovali zcela zanedbatelně (4 %). Vědci také izotopový profil Anzickovy matky porovnali s všežravými a masožravými živočichy včetně medvědů, vlků a amerických lvů, kteří žili ve stejném období na stejném místě.
Jako šavlozubé šelmy
Mezidruhové srovnání izotopových profilů přineslo další doklad o tom, že denním chlebem paleoindiánů z kultury Clovis byli skutečně mamuti. Ze všech zkoumaných zvířat totiž měla Anzickova matka nejblíže k izotopovému profilu šavlozubých šelem rodu Homotherium. A jak se vědci domnívají, tyto šelmy byly specialisté na zabíjení mamutích mláďat. Stejně jako lidé kultury Clovis.
Až na to, že ti se patrně neomezovali jenom na mamutí mláďata. Rekonstrukce jídelníčku matky malého Anzicka tak nejspíš znovu rozvíří debaty o tom, nakolik se paleoindiáni podíleli na vyhynutí mamutů.
Lovecké techniky paleoindiánů
Házet, bodat nebo vrhat?
Když chcete lovit megafaunu, musíte mít pořádnou zbraň. A v jejich výrobě paleoindiáni z kultury Clovis vynikali. Jemně tvarované kamenné nože, hroty oštěpů a další předměty vyráběli nejen z pazourku, ale také jaspisu nebo křemité horniny buližníku. Otázkou však je, jakým způsobem mamuty vlastně lovili. Oštěp s kamenným hrotem a dřevěnou násadou totiž může bodat na krátkou vzdálenost, může se s ním házet nebo se dá vrhat pomocí takzvaného vrhače oštěpů neboli atlatlu. Díky němu oštěp dosáhl vyšší rychlosti a jeho zraňující účinek byl větší.
