Jak poznat depresi u dětí a teenagerů | ABC a Linka bezpečí

Ztráta radosti, únava a pocit prázdna. Deprese u dětí často uniká pozornosti, protože si ji okolí plete s pubertou nebo únavou. Přečtěte si třetí díl seriálu ábíčka o duševním zdraví ve spolupráci s Linkou bezpečí a zjistěte, jak poznat příznaky a správně pomoci sobě i kamarádům.

Ztráta radosti ze života. Pocit prázdna, který nejde zaplnit. Únava a otupělost, jako by se všechno zpomalilo. Právě takto může deprese vypadat zevnitř – a právě proto často dlouho uniká pozornosti. Podle Terezy Moryskové, vedoucí chatu na Lince bezpečí, patří k nejčastějším omylům představa, že jde „jen“ o smutek. „Smutek je však emoce, kterou přirozeně někdy cítí každý z nás. Skutečná deprese není pocit, je to nemoc,“ zdůrazňuje.

Na rozdíl od smutku, který má obvykle konkrétní příčinu a v čase se proměňuje, deprese nemusí mít jasný důvod a sama od sebe neodezní. I proto je pro děti a dospívající tak těžké pochopit, co se s nimi vlastně děje – a ještě těžší o tom mluvit.

Jak se projevuje deprese u dětí:

Ticho místo slz

Jedna z nejzrádnějších věcí na depresi je, že ji často nejde poznat zvenčí. Ne vždy přichází s pláčem nebo viditelným neštěstím. Častěji se ozývá nenápadně – ztrátou chuti, zájmu a radosti z věcí, které dřív dávaly smysl. To, co dřív nabíjelo, působí prázdně nebo vzdáleně.

Přidává se únava a pocit, že i běžné věci stojí nepřiměřené množství energie. Deprese se navíc může skrývat i za podrážděností, frustrací nebo vnitřním napětím, které nejde jednoduše pojmenovat. Právě proto ji okolí často přehlédne, nebo si ji vysvětlí jinak: jako lenost, pubertu či špatnou náladu.

Dětská psychika a pocit viny:

Deprese se nevyhýbá ani předškolákům

Představa, že deprese patří jen dospělým, je jedním z nejrozšířenějších mýtů. Potýkat se s ní ale mohou i velmi malé děti – dokonce i předškolní. Jejich trápení se často neprojevuje slovy, ale tělem. Opakované bolesti břicha nebo hlavy, podrážděnost, výbuchy vzteku či agresivita vůči okolí i sobě.

Malé dítě své prožívání pojmenovat neumí a často mu ani nerozumí. Důležitým signálem je ale změna. Dítě ztrácí zájem o hru, stahuje se do sebe nebo je dlouhodobě neklidné. Tyto projevy proto není dobré zlehčovat jako „zlobení“ nebo „fázi“, ale vnímat je jako možné volání o pomoc.

Deprese se umí vplížit i zdánlivě bez důvodu. Dítě má rodinu, zázemí, kamarády, a přesto se dlouhodobě cítí prázdně a je mu těžko. Podle Terezy Moryskové se k tomu často připojuje silný pocit viny. Uvědomění, že „by mělo být v pohodě“, a strach, že svým trápením zklame rodiče nebo jim ublíží.

„Nechtějí rodiče trápit, a tak se snaží všechno zvládnout samy,“ popisuje. Právě tento vnitřní tlak ale může depresi dál prohlubovat. Zásadní součástí pomoci je proto snímání viny – připomínání, že deprese není selhání, slabost ani něco, co by si člověk přivodil vlastní chybou. A že má smysl vyhledat pomoc.

Linka bezpečí a odborná podpora:

Když odvaha narazí na nepochopení

Okamžik, kdy někdo poprvé řekne, že mu není dobře, je klíčový. Reakce okolí může rozhodnout o tom, jestli se znovu otevře – nebo se stáhne zpátky do ticha. Nejvíce zraňující bývá právě zlehčování: „To je jen období“, „hormony“, „běž se projít“. Lidé často radí to, co jim pomáhá při špatné náladě. Jenže u rozvíjející se deprese to nestačí. Naopak to může posílit pocit, že stav není dost důležitý.

Rozpoznat hranici mezi dlouhodobějším smutkem a samotnou depresí může být někdy dost těžké, proto by děti neměly na takový „úkol“ zůstávat samy. Deprese má několik základních fází, každá z nich potřebuje jinou péči, formu podpory či léčby.

Proto je klíčové nezůstávat na všechno sám a najít alespoň jednoho bezpečného člověka. A když to nejde doma nebo ve škole, může pomoci i Linka bezpečí. Tam může začít cesta ven – krok za krokem.