Svět z prvního patra

Sdílej
 
ŽIRAFY Po celý svůj život shlížejí na svět z takové výšky, jako bychom se my neustále dívali jen z okna v prvním patře. Ale na rozdíl od nás "sejít" do přízemí nemohou. Chtějí-li něco podrobněji prozkoumat u země, utrhnout si trs trávy nebo se prostě jen napít vody, musejí se doširoka rozkročit a hluboko sklonit hlavu. Jak se žije nejvyšším zvířatům na světě, žirafám, s jejich dlouhým krkem?

žirafaAfrická savana je sice nedozírný oceán trávy, ale zvířat, která se jí živí, není málo: toto území je na býložravce nejbohatší ze všech podobných biotopů. A vztahuje se to jak na počet druhů, tak i na počet jedinců. Trávu zde spásají nepřehledná stáda mnoha druhů antilop, zeber, buvolů... A zatím na stromech zcela zbytečně usychá množství nevyužitého chutného šťavnatého listí, stejně výživného jako zmíněné traviny. Jenže jak na ně, když je tak vysoko a štíhlé nohy příroda vybavila pevnými kopýtky vhodnými pro rychlý útěk savanou, leč zcela nevhodnými ke šplhání po stromech? Řešení je jednoduché - natáhnout vzhůru ke korunám stromů krk. A žirafy ho zřejmě natahovaly tak dlouho, až jim to zůstalo.

Z rodinného života

Svět z prvního patraŽirafy udržují jen velmi volná společenství, mnozí samci se potulují samotářsky a k samicím se připojují pouze v období říje, jiní žijí ve skupině několika samic a jejich mláďat, případně i dalších samců. Pokud se dva samotářští samci setkají v buši, navzájem se respektují a neprojevují vůči sobě žádné nepřátelství. Ve skupině si ale nejprve musejí "vyjasnit", kdo je silnější; ten potom stádečko vede a další samci jsou mu podřízeni. K soubojům přesto dochází - a to v období říje. Boj je nevyhnutelný zejména tehdy, když se ke stádu přiblíží cizí toulavý samec, kterého domácí samci neznají. Ale ani ten nejdivočejší souboj nevede k úrazům - svou hlavní a doslova smrtonosnou zbraň, mohutná kopyta, žirafy při vzájemném souboji nepoužívají. Bojující samci se navzájem přetlačují svými silnými krky, případně používají k boji krátké růžky. Ale ani jedním z těchto způsobů si nemohou vážně ublížit.

JAK ŽIRAFY SPÍ

Jak žirafy spíŽirafy většinou odpočívají vestoje a i ve spánku ostražitě pohybují ušima a mívají jedno oko pootevřené. Při sebemenším náznaku nebezpečí jsou tak okamžitě vzhůru, připravené k útěku. Jen při hlubokém spánku uléhají na zem - v takovém případě ohýbají krk dozadu a pokládají hlavu přes natažené zadní končetiny.

Dlouhý krk

Výhoda dlouhého žirafího krku je zřejmá. Jeho délka je ještě umocněna vysokýma nohama, takže žirafy pohodlně spásají listí a větvičky z korun stromů ve výškách okolo pěti metrů. Ale takový krk s sebou přináší i řadu starostí. Některé jsou patrné na první pohled, jiné jsou spíše fyziologického a anatomického rázu, takže je příroda řešila jaksi skrytě a teprve podrobné seznámení s vnitřní anatomií a fyziologií nám prozradí, s čím vším se musela vypořádat. Regulační systém průtoku krve1 - mozek 2 - hrdelní žíla 3 - hlavová tepna - krkavice 4 - chlopně 5 - regulační zařízení: cévní řečiště 6 - srdce Každý, kdo někdy žirafy pozoroval, si např. musel všimnout, jak je žirafí krk tuhý a neohebný. To je způsobeno tím, že ho stejně jako u všech ostatních savců tvoří sedm obratlů. Celá ta jeho úctyhodná délka je tedy podmíněna pouhým prodloužením těla jednotlivých obratlů. A protože kost se samozřejmě neohne a spoje mezi obratli jsou poměrně pevné (aby unesly celou tu váhu krku a hlavy), může žirafa krk ohýbat jen omezeně.

Rovnováha je nejdůležitější

Pijící žirafa se musí široce rozkročit, aby dosáhla hlavou k voděVáhu celého krku i s hlavou nesou mohutně vyvinuté plece a dlouhé pevné přední končetiny, jejichž kosti navzájem svírají velmi tupý úhel nebo dokonce tvoří přímku. Z tohoto důvodu je přední část žirafího těla mnohem vyšší než zadní: žirafa tak vypadá, jako by měla výrazně kratší zadní končetiny. Což je ovšem skutečně jen zdání, oba páry nohou jsou prakticky stejně dlouhé, ale rovné přední končetiny ještě navíc opticky prodlužuje hluboký hrudník. Krk nosí žirafa vztyčený vzhůru - jen tak udrží své tělo v rovnováze (kdyby krk směřoval vpřed jako u většiny ostatních kopytníků, převažoval by ji). To s sebou, spolu s jeho malou ohebností a dlouhýma nohama, nese veliké omezení - když se žirafě zrovna zalíbí místo listí nějaká šťavnatá travička na zemi, má dost starostí s tím, jak na ni dosáhnout. To se týká i mnohem důležitějšího pití - aby žirafy dosáhly hlavou až k vodní hladině, nestačí jim sklonit krk (ani ho pořádně sklonit nemohou), musejí se k tomu doširoka rozkročit nebo si kleknout. Když už tento nepohodlný (a nejspíš i nebezpečný, neboť při něm nemohou dost dobře sledovat blížící se nepřátele ani okamžitě vyrazit na útěk) postoj zaujmou, vypijí značný objem vody, aby tu nepříjemnou povinnost vůči organismu nemusely příliš často opakovat.

Aby žirafa neomdlela

Se samicí se páří nejsilnější samec ze skupinyHlava posazená vysoko nad tělem přináší žirafám i řadu fyziologických problémů. Až do této extrémní výšky musí totiž žirafí srdce přivádět okysličenou krev, aby zde zásobovala mozek kyslíkem (nedostatečné okysličení mozku vede ke ztrátě vědomí a ke smrti). Žirafy mají proto mimořádně velké, téměř 60 cm dlouhé a 11 kg těžké srdce, jehož mohutné, několik centimetrů silné svalnaté stěny vytlačují krev do tepen a jimi vzhůru k hlavě. O síle srdečních stahů vypovídá krevní tlak žirafy. Je to vůbec nejvyšší známý krevní tlak u savců - dosahuje hodnot až 280/180 mm Hg (pro srovnání, ideální krevní tlak člověka je 120/80 mm Hg). Také počet tepů je neobvykle vysoký: žirafí srdce pracuje průměrnou rychlostí 170 tepů za minutu. Mimořádně silné srdce žirafy tedy celkem bez problémů průběžně zásobuje mozek umístěný vysoko nad tělem okysličenou krví. Když však žirafa hlavu skloní, hrozí jí nebezpečí zcela opačné - že totiž žíly nestačí odvádět odkysličenou krev vzhůru, zpět k srdci, a její mozek se překrví (což je ještě nebezpečnější než jeho nedokrvení). I s tím si však příroda poradila. Krční žíly mají silné pružné stěny, které, když žirafa skloní hlavu, napomáhají svými stahy vytlačovat krev vzhůru. Zpětnému proudění krve do mozku ještě navíc zabraňují zvláštní chlopně rozmístěné uvnitř žíly v pravidelných odstupech po celé její délce. Fungují jako jednosměrné záklopky, které nijak nebrání průtoku krve k srdci, ale opačným směrem žílu pevně uzavírají.

JAK ŽIRAFA KE JMÉNU PŘIŠLA

Žirafa (Giraffa camelopardalis) patří do řádu sudokopytníků (Artiodactyla), do podřádu přežvýkavci (Ruminantia). Jméno žirafa pochází z arabského zirafah, což v překladu znamená "nejvyšší ze všech". Latinské jméno camelopardalis naopak pochází z řečtiny, staří Řekové jí někdy dokonce říkali obecně camelopard. Žirafa jim totiž připomínala velblouda v levhartím kožichu (Camelus = velbloud, Panthera pardus = levhart).

ROHATÁ MIMINKA

Novorozené žirafí mládě není žádný drobeček, je téměř dva metry vysoké a váží kolem 50 kg. Jsou to také jediná mláďata kopytníků, která se rodí s již vyvinutými růžky. Růžky mají samci i samice (zatímco u příbuzné okapi jsou jimi vyzbrojeni většinou jen samci).

Střemhlav na svět

OkapiŽirafí mláďata přicházející na svět se hned poučí o jeho tvrdosti: samice jim to totiž při porodu nijak neusnadňuje a rodí vestoje. Mládě tak z matky doslova vypadne - ze dvoumetrové výšky žuchne hlavou napřed na zem. Ale protože nepřátelé právě na ně, bezbranná mláďata, číhají na všech stranách, musí se rychle vzchopit: za necelou půlhodinu už stojí na vlastních nohách a je schopno následovat matku. Obrana mláďat před četnými nepřáteli, zejména před lvy, hyenami, psy hyenovitými či levharty, je úkolem matky - ta brání své mládě mohutnými kopanci, kterými je schopna zabít i lva. Přesto je úmrtnost mláďat do jednoho roku stáří nesmírně vysoká - činí až 58 %. Matky si proto často při hlídání potomků navzájem vypomáhají - sdružují je do jakýchsi školek, kde se o ně vždycky stará několik samic, zatímco ostatní se mohou v klidu pást.

Pichlavá dieta

V novém pavilonu v pražské zoo dělí žirafy od návštěvníků jen skloŽirafy spásají především listí a drobné větvičky v korunách stromů. Přestože dávají přednost akáciím, nejsou příliš vybíravé a v jejich potravě je zastoupeno přes sto různých druhů rostlin. Občas spásají i květy a plody stromů, jsou však známy případy, kdy žirafa při pastvě spořádala ptačí hnízdo i s mláďaty uvnitř nebo žvýkala nalezenou zvířecí kost. Těmito nezvyklými lahůdkami žirafy nejspíš obohacují svou stravu o důležité minerální látky. Mnohé tropické rostliny, a akácie především, se však před různými hladovými krky "brání" - jejich kmeny, větve, ale často i řapíky a žilnatinu listů chrání před okusem dlouhé ostré trny. Žirafám však trny nevadí. Svou pichlavou snídani, oběd a večeři v jednom (žirafy tráví 16 - 20 hodin denně přijímáním potravy a za tu dobu jí mohou spořádat přes 50 kg) spásají pomocí pohyblivých pysků a jazyka dlouhého až půl metru. Tmavě zbarvený jazyk je velmi svalnatý a pokrytý tuhou kůží, takže mu jen tak nějaký trn neublíží, požírání trnů usnadňují i husté lepkavé sliny a speciálně utvářené patro.

Kolik známe žiraf

Do čeledi žirafovitých (Giraffidae) patří jen dva druhy. Kromě již zmíněné žirafy sem zoologové řadí i podivuhodné pralesní zvíře s příčně pruhovanými nohama, poměrně krátkým (na žirafu krátkým) krkem a "oslí" hlavou s typickými žirafími růžky. Tento kopytník ze střední Afriky (z pralesů Konga) byl přes svou velikost objeven teprve v roce 1901 a dostal jméno okapi (Okapia johnstoni). Okapi patří dodnes mezi veliké vzácnosti, které chová jen málokterá zoologická zahrada, a je zařazena do Červené knihy ohrožených druhů. Žirafy jsou na tom podstatně lépe. Tedy - některé poddruhy. Tato zvířata obývají obrovský areál od jižního okraje Sahary po Jihoafrickou republiku, kdysi však žily i v severní Africe - v Maroku, Egyptě. Na celém území svého výskytu vytvářejí osm až devět poddruhů, které se od sebe liší zbarvením, délkou a počtem růžků (některé žirafy mají růžky tři, čtyři nebo dokonce pět). Nejohroženější jsou severní poddruhy (např. žirafa síťovaná - G. c. reticulata nebo žirafa núbijská - G. c. camelopardalis). Přesto jsou žirafy jedny z mála velkých afrických savců, které dosud nebylo nutné zařadit do Červené knihy. Žirafa západoafrická Žirafa angolská Žirafa síťovaná Žirafa kapská Žirafa masajská

Žirafy v Praze

Žirafy nesmějí chybět v žádné větší zoo - patří k druhům, které nejvíc přitahují návštěvníky. Nechybějí proto ani v té pražské. Tady se dnes můžeme setkat se skupinou dvanácti žiraf vzácného ugandského poddruhu žirafa Rotschildova (G. c. rotschildi). Žirafám se v Praze daří, o čemž svědčí úspěšné odchovy mláďat - jen za letošní rok se zde narodila tři, čtvrté je na cestě. Pražské žirafy dosud obývaly nevelkou dřevěnou stáj v horní části zoo, k níž přiléhal poměrně malý výběh obehnaný vysokým drátěným plotem. Zasloužily si proto už dlouho něco lepšího. Letos se dočkaly - moderní pavilon žiraf je jedním ze dvou, které byly slavnostně otevřeny na konci září. Pozvaní hosté i první návštěvníci však mohli žirafy zatím pozorovat jen uvnitř, ven do výběhu zvířata ještě nechodí. Stěhování žiraf do nového pavilonu s sebou nese mnohá úskalí. Žirafy jsou totiž nesmírně plaché a nedůvěřivé a s novým prostředím se musí nejprve seznámit, zvyknout si na ně. Než začnou vycházet z uzavřeného pavilonu ven do výběhu (který budou obývat spolu se pštrosy a dalšími druhy savany), musí si postupně "okoukat" spojovací chodbu, aby se v ní nebály a neplašily se. Ale už samotný pavilon je ve srovnání s tím starým monumentální - obloukovitý výběh za prosklenou stěnou je 90 m dlouhý, takže zde zvířata, zejména mláďata, mají na dovádění a proběhnutí prostoru víc než dost.

ROZHOVORY NAPŘÍČ SAVANOU

Žirafy mají vynikající čich a sluch, ale za jejich nejdokonalejší smysl lze považovat zrak, který je ještě znásoben skvělým rozhledem z výšky. Mají tak přehled o pohybu živočichů - ať už zvířat "spřátelených", nebo nepřátel - na několik kilometrů kolem sebe. To jim také umožňuje rozptyl v savaně, jednotlivá zvířata roztroušená po okolí se navzájem dokonale vidí a mohou spolu opticky komunikovat. "Rozmlouvají" však spolu i hlasem, žirafy totiž nejsou němé, jak si mnoho lidí myslí. Ozývají se voláním v hlubokých tónech nebo jakýmsi sténáním.

RYCHLEJŠÍ NEŽ KŮŇ

Žirafy vypadají díky svým dlouhým nohám a dlouhému krku poněkud nemotorně. To je však jen zdání, tato zvířata se dovedou pohybovat velmi elegantně. Při chůzi přenášejí vpřed vždy současně obě nohy na jedné straně těla - jejich nezvyklý způsob pohybu je tedy typický mimochod. Zdánlivě pomalá zvířata ovšem dělají dlouhé kroky, krajinou se proto pohybují dost rychle. A dají-li se do běhu, běží rychlostí až 50 km/hod., v panickém úprku ještě o něco rychleji, jezdec na koni je tedy nedohoní. V této rychlosti se však i žirafy pohybují cvalem - to je pohyb, při kterém se v určitém okamžiku dotýká země jen jedna noha.

 

Hry