Před asi 80 miliony lety se od prakontinentu Gondwana oddělil Nový Zéland a zůstal už navěky osamocený uprostřed oceánu. Když se pak o pár milionů let později vlády nad světem ujali savci, na Nový Zéland se nedostali.
Svět hmyzu
Veškerá ostrovní prostředí tak obsadili ptáci, ještěři a bezobratlí, kteří se vyvíjeli bez nutnosti chránit se před savčími predátory. Ptáci tak nepotřebovali létat a hmyz se mohl ujmout role, kterou jinde na Zemi zaujímají myši. Nejen způsobem života, ale i velikostí. Vědci proto wety s nadsázkou popisují jako "myši v převleku kobylek".
Invaze savců
Problém původní novozélandské fauně nastal v okamžiku, kdy se s lidmi dostali na ostrovy savci: Nejprve s Polynésany krysy ostrovní, později s Evropany potkani, kočky, fretky a ježci. Mnoho druhů původní fauny vyhubili, jiným se podařilo přežít v nepatrných počtech na odlehlých místech a ostrovech.
V nemilosti
Záchraně nelétavých ptáků, jako je kivi nebo papoušek kakapo, věnovali ochranáři spoustu energie – a uspěli. Na wety se ale jaksi zapomnělo. Moc fanoušků totiž nemají, většině lidí připadají ošklivé a navíc páchnou. Ostatně jejich maorské pojmenování wẽtã znamená v překladu "bůh ošklivých věcí".
První úspěch
Až na konci minulého století se pár nadšených entomologů začalo věnovat i wetám. Za úspěch srovnatelný se záchranou papouška kakapo považují záchranu na pevnině vyhynulého druhu wety Motuweta isolata, který má na kusadlech výrůstky podobné klům. V roce 1993 objevili několik desítek jedinců na malém ostrůvku při pobřeží. Odchytili jednoho samce a tři samice a podařilo se jim rozmnožit je v zajetí. Odchované wety pak vypustili na několik dalších ostrovů zbavených savců.
Cizinec zachránce
Úspěch vědce povzbudil. Se stejným úsilím se teď pustili do záchrany obřích wet rodu Deinacrida. Konkrétně druhu D. mahoenui, který byl také považován za vyhynulý. V roce 1962 však byla objevena malá populace na jedné pastvině Severního ostrova. Před vyhynutím je tu paradoxně zachránil nepůvodní druh – keř hlodáš evropský (Ulex europaeus), který v 18. století dovezli farmáři a vysazovali ho jako trnitý živý plot kolem pastvin.
Weta rezervace
Hlodášové keře spásané kozami zhoustly natolik, že do nich nemohli proniknout drobní savci. Pro obří wety se tak staly posledním útočištěm. V roce 1990 proto byla pastvina vyhlášena za rezervaci. Jenže nespásané hlodášové houštiny postupně zarůstají původní vegetací, která už nebrání přístupu savcům. Wety tak začaly z rezervace mizet a hrozilo, že vyhynou doopravdy.
Ohrady pro boha
Skupina nadšenců se proto pustila do podobného záchranného programu, jaký se osvědčil u wet s kly. Začala je v malých soukromých rezervacích rozmnožovat a vypouštět na nová místa zbavená savců a chráněná hustými a přes 2 m vysokými ploty. Ty z jedné strany brání wetám opustit bezpečné území, z druhé strany znemožňují přístup predátorům.
Naděje trvá
Naděje na úspěch je i v tomto případě velká. A to z několika důvodů. Jako většina bezobratlých mají i wety vysoký počet potomků – jedna samice může naklást 200–400 vajíček. Většina wet se snadno přizpůsobuje změnám prostředí a stačí jim mnohem menší životní prostor než obratlovcům. A daří se jim i v zajetí, což umožňuje nejen jejich rozmnožování a návrat do přírody, ale také výzkum. Vědci totiž o dosud opomíjeném obřím hmyzu stále moc nevědí.
Neskáčou a nelétají
Wety jsou příbuzné našim kobylkám a cvrčkům. Liší se od nich velikostí a také tím, že nemají křídla, nemohou proto létat. Většina z nich je také příliš těžká na to, aby před predátorem dokázala uskočit. Vědci wety rozdělují na pět velkých skupin, wety obří (11 druhů), wety stromové (7 druhů), wety s kly (3 druhy), wety zemní (asi 40 druhů) a wety jeskynní (asi 60 druhů). Vládní ochrany se zatím dočkalo jen 16 nejohroženějších.
