Genetická záhada: Existuje Lochneska?

Genetická záhada: Existuje Lochneska?
Sdílej
 
Každý organismus na Zemi je jedinečný, jelikož se pyšní svým vlastním klubkem informací – DNA. Jak se však přezdívá genetickému kódu přírody a proč by nám mohl pomoct najít Lochnesskou příšeru? Vědci z Nového Zélandu mají odpověď na dosah ruky!

Stopy přírody

Abychom byli schopni rozluštit tisíce let starou skotskou záhadu jménem Lochnesská nestvůra, musíme si prvně vysvětlit, jakým způsobem buduou novozélandští badatelé postupovat při pátrání. Enviromentální DNA, zkráceně eDNA, je obecný název genetické stopy, kterou za sebou živé organismy přirozeně zanechávají. Může jít  o výkaly, folikuly z kůže či chlupy, které zůstávají v půdě, vzduchu, ale i ve vodě. Analýzou stop se pak dpzvíme o přítomnosti určitého organismu v konkrétní lokaci.

Genetika v historii

Ačkoli je považována za objev moderní vědy, eDNA je ve vybraných vědeckých kruzích využívána již od osmdesátých let minulého století, kdy docházelo k výzkumu kolonií podmořských bakterií. Jediné omezení spočívalo v přesném určení ekologického zbytku. Jakmile se jednalo o eDNA větší jak dvě stě mikrometrů, informace z ní získaná byla přínosná. Menší částice byly poté označovány za zbytkové, a tím pádem pro výzkum nepoužitelné. K ověření výskytu konkrétního organismu bylo environmentální DNA použito až roku 2008 francouzskými badateli, kteří mapovali místní říční toky. Od té doby jeho přínos s každým dnem roste.

Tajemství populací

Ptáte se, k čemu nám, obyčejným smrtelníkům, něco takového jako eDNA je? Odpověď je prostá. Žijeme v době, kdy infrastruktura a technologický rozvoj neúprosně rostou na úkor životního prostředí. A ačkoli moderní státy po celém světě pravidelně uzavírají dohody o jeho ochraně, současná opatření rozhodně nejsou dostačující. Mnoho živočichů tak přichází o své ekosystémy, což leckdy vede k jejich vyhynutí. Aby však vědci mohli prohlásit určitý druh za vymřelý, musí si tím být stoprocentně jistí. A přesně zde vstupuje do hry eDNA, pomocí níž lze zjistit, zda tvor danou oblast opravdu obývá, či nikoli. Neinvazivně, tedy aniž bychom organismus museli odchytávat, se nám navíc dostane i dalších neznámých informací o jejich způsobu života, rozmnožování a velikosti populace.

Klíč k budoucnosti

Význam tohoto genetického vzorku ovšem není jen v monitorování a zachování současné biodiverzity (přírodní rozmanitosti), ale také v objasnění té z minulosti. Na Sibiři kupříkladu zůstaly zakonzervovány cenné informace v permafrostu, neboli věčně zmrzlé půdě. Nejen, že tak byla odkryta dávná tajemství obklopující živočichy, rostliny či houby, ale dokonce i samotná lidská stvoření. Vědci díky tomu navíc byli schopni vytvořit vývojové schéma, které odhaluje, jakým způsobem se vyvíjela fauna i flóra tehdejší doby. Otázkou tak zůstává – jestliže máme klíč od minulosti, znamená to, že budeme schopni předpovědět, co se stane i v budoucnosti?

Mapa zobrazující rozložení permafrostu na severní polokouli. • 

Záhadné stvoření

Každý z nás určitě alespoň jedinkrát v životě slyšel o bájné příšeře, která údajně obývá druhé největší skotské jezero Loch Ness. Kde se toto stvoření vzalo? A existuje vůbec? Tým novozélandských vědců si dal za úkol získat na tyto otázky odpovědi a to pomocí ničeho jiného, nežli eDNA a metagenomiky. Za předpokladu, že něco jako Lochnesská nestvůra skutečně ono sladkovodní jezero obývá, zákonitě za sebou musí zanechávat biologickou stopu ve formě výkalů či folikul kůže. Úspěch tohoto pokus by znamenal jediné – objasnění záhady, jež badatelům nedá spát již po celá století.

Skeč údajné podoby Lochnesské příšery. • 

Příběhy z jezera Loch Ness

Vše to začalo již v šestém století našeho letopočtu, kdy se o Nessie jako první zmínil sv. Kolumbus. Ten měl v roce 565 zachránit život jednomu mnichovi, jehož u břehu řeky Ness napadla neznámá příšera. Postupem času nabírala bájná vodní příšera na čím dál tím větší popularitě - roku 1394 byla údajně dokonce vyfotografována! Když se však později zjistilo, že se jednalo o pouhou fotomontáž hračky dinosaura ve vodě, celým světem otřáslo nepopiratelné zklamání.

Falešná fotografie Nessie, jíž měl roku 1934 zachytit na svůj fotoaparát britského lékaře. • 

Nessie na sto způsobů

Existenci Nessie si každý vysvětluje rozličným způsobem. Pro jedny se nepopiratelně jedná o živočišný druh, patrně druhohorního plaza, který by za určitých podmínek mohl ve skotském jezeře přežívat dodnes. Jiní zase předpokládají, že jde spíše o hejno ryb či shluky vodních řas na hladině. Zajímavá poté je i teorie italského geologa Luigiho Piccardiho, jenž tvrdí, že Lochnesská příšera je jen půdní hrb vynořující se z pod hladiny v okamžiku seismické činnosti, která v oblasti geologického zlomu Great Glen panuje. Jeho teorii ovšem vyvrací fakt, že časy zemětřesení se neshodují s dobou vynoření se nestvůry.

Muzejní model druhohorního plaza Cryptocliduse, jenž bývá připodobňován k příšeře z jezera Loch Ness. • 

Tajemství výzkumu

Celé šílenství poté začalo letos v dubnu zcela nanovo, když se Novozélanďan Neil Gemmel s jeho týmem vydali na jezero Loch Ness, ze kterého odebrali vzorky na eDNA analýzu. Získaná data budou porovnávána v rozdílných laboratořích po celém světě, aniž by vědci věděli, ze kterého jezera pocházejí. Pokud se sekvence environmentální DNA nebude shodovat s žádnou jinou informací v databázi známých organismů, bude se vědět, že máme dočinění s něčím dosud zcela neznámým. Do konce ledna roku 2019 nám tak nezbývá nic jiného, než jen s napětím očekávat výsledky tohoto přelomového výzkumu. A co vy – věříte na Nessie?

Údajná podobna Nessie, bájné příšery ze skotského sladkovodního jezera Loch Ness. • 

Přečtěte si také:

Našla se ponorka UB-85, která potkala "mořskou lochnesku"

Našla se ponorka UB-85, která potkala "mořskou lochnesku"

Pohřbený za živa: Molochův klíč k přežití

Pohřbený za živa: Molochův klíč k přežití

Strastiplná cesta za svaly: jak nabrat sílu

Strastiplná cesta za svaly: jak nabrat sílu

Problémy s dinosaury: Stvoříme Jurský park?

Problémy s dinosaury: Stvoříme Jurský park?

Klíčová slova:
záhada, genetika, DNA, lochneska, Skotsko, věda