Norská lesní kočka je hrdinkou dávných mýtů. První zmínky o velkých kočkách s huňatým ocasem nalezneme v legendách z dob Vikingů. Vůz bohyně plodnosti Freyi údajně táhly norské lesní kočky a kdykoliv vůz s bohyní projel kolem, začaly kvést květiny a růst stromy.
Kočka Vikingů
Odkud se ale doopravdy vzaly norské číči není jasné. Nejčastěji se uvádí, že tyto kočky mohly být potomky skotských divokých koček dovezených do Norska. Existuje i teorie, že jde o zdivočelé turecké angory, které se dostaly do Norska v 16. století. Lesní kočka vystupuje i v norských pohádkách, je to vlastně taková obdoba známého Kocoura v botách. Dnes jsou kočičky nejpopulárnější především v Norsku, Švédsku, Francii, Polsku a na Slovensku.
Norské národní plemeno
Norská lesní kočka dokáže žít venku na zahradě, ale i v bytě, musí mít však pravidelně procházky. Neztratila lovecký instinkt, a tak si hravě dokáže ulovit malého ptáka nebo hlodavce. Do České republiky bylo plemeno dovezeno z Dánska až v roce 1997. Díky husté srsti, která slouží k termoregulaci, dokáže kočka přežít ve velice drsných podmínkách. Podobně jako mainská mývalí kočka miluje vyvýšená místa, odkud může pozorovat, co se kde děje, a kde může i poklidně spát. Ideální je chovat norské lesní kočky v páru, nebo s jinou kočičí kamarádkou, aby nebyly smutné.
