Jiné žáby mají kosti ztluštělé tak, že jejich lebka připomíná spíš helmu. Za tyto struktury může proces hyperosifikace, při kterém na některých místech lebky vznikají nadměrně silné vrstvy kosti.
O dračí lebce rozhoduje životní styl
Vědci z amerického Floridského přírodopisného musea a Floridské univerzity srovnávali digitalizované lebky 158 druhů žab, které zastupovaly všechny jejich žijící čeledi. Zjistili tak, že „dračí lebky“ nemá jen jedna vývojová linie žab.
V evoluci těchto obojživelníků se hyperosifikace lebečních kostí nezávisle objevila hned pětadvacetkrát! Podobné struktury na lebkách se objevují opakovaně u druhů, které od sebe sice dělí miliony let vývoje, ale které sdílejí podobný životní styl a podobné potřeby.
Obrana proti predátorům
Jednou z těchto potřeb je obrana proti predátorům. Tou může být nejen trnitá lebka, která se predátorům špatně polyká, ale také jedové trny, o kterých píšeme níže. Žáby, které se skrývají v podzemních norách, zase mívají širokou vyztuženou lebku, kterou v ohrožení doslova zazátkují vchod do nory.
Jinou kapitolou jsou žáby, které jsou samy obávanými predátory. Velké druhy skokanů nebo rohatky loví velkou kořist – savce, ptáky a také jiné žáby. Jejich široká lebka bývá posetá drobnými jamkami, které jí zřejmě dodávají větší odolnost a podílejí se tak na silném skusu čelistí. Některé také mají v dolních čelistech falešné zuby – kostěné struktury ve tvaru tesáků, kterými mohou kořisti zasadit bodné rány.
Lebky předků
Poslední společný předek všech dnešních žab měl podle vědců lebku docela obyčejnou, ale vyztužená lebka se objevovala u některých vývojově starších žabích předků. Žáby s „dračími lebkami“ tak zřejmě využívají velice staré vývojové dráhy.
Otázkou však je, proč se hyperosifikace u žab vůbec objevila. Jedna teorie říká, že mohla bránit ztrátám vody v suchém prostředí, ale podle vědců z Floridské univerzity se objevovala i u žab, které žijí ve vodě nebo na stromech.
Ďábelská ropucha
Podle jiné teorie je hyperosifikace důsledkem zmenšování těla žab. I to však zřejmě nebude ten jediný důvod. Její známky totiž nesla i lebka čtyři kilogramy vážící „ďábelské ropuchy“ jménem Beelzebufo. Žila na konci křídy na Madagaskaru a byla dost velká na to, aby lovila čerstvě vylíhlá dinosauří mláďata. Po skutečném důvodu úžasné rozmanitosti žabích lebek tak vědci zřejmě budou muset ještě pátrat.
Jedovaté uštknutí od žáby
Spousta druhů žab vylučuje ze žláz v pokožce jedovaté látky. Existují však i nejméně dva druhy, které jsou jedovaté v užším smyslu slova – nejenže ve svém těle tvoří jed, ale také mají zařízení, kterým jej vpraví přímo do těla svého nepřítele. Přišli na to vědci, kteří v Brazílii zkoumali rosničky Greeningovy a rosničky Brunovy.
Tyto druhy nemají přirozené nepřátele, což dává perfektní smysl. Když jednoho z vědců popíchala rosnička Greeningova kostěnými trny na hlavě, způsobila mu několikahodinovou intenzivní bolest. Měl štěstí, protože šlo o ten méně jedovatý druh. Jed rosničky Brunovy je silnější než jed obávaného hada křovináře – jeden gram žabího jedu by dokázal usmrtit 80 lidí.
