Ptakopysk podivný vypadá jako kříženec bobra, kachny a krokodýla, má jedovou žlázu a potravu hledá v kalné vodě pomocí elektroreceptorů (tj. vnímá nepatrné elektrické pole obklopující všechny živé tvory). Nedávno vědci u něj objevili další neobvyklou vlastnost: Ve tmě v ultrafialovém světle světélkuje.
Neviditelné světélkování
Takzvaná fluorescence vzniká tak, že buňky pohlcují neviditelné krátkovlnné záření a následně ho vyzáří zpět ve vlnových délkách, které jsme schopni vidět v podobně modrého, zeleného, žlutého či červeného světélkování.
V přírodě se tento jev (v případě živočichů biofluorescence) vyskytuje docela často. Dlouho je známá u bakterií, hub a různých mořských bezobratlých živočichů, ale také u ryb, obojživelníků a dokonce i některých ptáků.
Růžové veverky
U savců byla biofluorescence dosud pozorována jen vzácně, poměrně nedávno (v r. 2019) byla prokázána např. u severoamerických poletuch rodu Glaucomys, jejichž kožíšek v UV světle září růžově. Známá je také u několika druhů vačic.
Vždy jde o savce se soumračnou a noční aktivitou a až na jednu výjimku (vačice vydří) jde o suchozemské druhy. Ptakopysk se tak stal teprve druhým vodním živočichem, u kterého byla biofluorescence prokázána.
UV světlo na ptakopysky
K objevu došlo v přírodovědném muzeu v americkém Chicagu, kde vědci studovali vycpané exempláře různých živočichů a kde uchovávají i několik ptakopysků z Tasmánie. A protože je zajímalo, jak daleko do minulosti vývoj fluorescence u savců sahá, posvítili si UV světlem i na ně.
Ptakopyskové jsou totiž velmi starou vývojovou linií: Patří mezi tzv. ptakořitné savce, kteří se od společných předků vačnatců a moderních savců (platentálů) oddělili před 150 miliony lety.
Modrozeleně svítící
Velice hustý jemný kožíšek, který ptakopysky chrání před chladnou vodou, je na denním světle jednobarevně hnědý. Ale ve tmě se pod paprsky UV světla rozzářil modrozelenou barvou. A to jak na hřbetní, tak na břišní straně.
Když vědci srovnali intenzitu a vlnovou délku viditelného záření u samců a samic, ukázalo se, že se od sebe nijak neliší. Je tedy nepravděpodobné, že by toto světélkování sloužilo k vnitrodruhové komunikaci, jako u některých jiných živočichů s touto vlastností.
Důvod neznámý
Biofluorescence se tedy u savců vyvinula velmi dávno, vědci předpokládají, že souvisí s jejich přizpůsobením životu v šeru a ve tmě. U denních savců totiž dosud nebyla objevena. Ale k čemu přesně slouží ptakopyskům, to dosud vědci netuší.
Je možné, že jim pohlcování UV světla a jeho přeměna v delší vlnové délky pomáhá skrýt se před predátory, kteří krátkovlnné záření vidí a podle něj hledají kořist. Studium fluorescence u ptakopysků je však teprve na začátku, vědci se nyní chtějí zaměřit se i na živé jedince a jejich sledování v přírodě.
Nejen ptakopysk
Objev amerických vědců inspiroval australské vědce ze Západoaustralského muzea a ti obratem navázali na jejich výzkum. V Austrálii žije mnoho dalších nočních savců, začali proto zkoumat své muzejní exempláře a zjišťovali, zda nejsou podobnou vlastností vybaveni i někteří z nich.
A hned první pokusy potvrdily, že UV záření absorbuje např. srst vombatů a bandikutů a následně vyzařuje viditelné světlo. Svůj objev zatím oficiálně nezveřejnili, ale zprávu o něm posílají svým americkým kolegům a domlouvají s nimi spolupráci na dalším výzkumu.
