Svítilny vědců vydávají takzvané „černé světlo“ neboli záření z ultrafialové oblasti elektromagnetického spektra. Důvodem, proč po nich ve vědeckých kruzích stoupla poptávka, je takzvaná biofluorescence. Zjednodušeně řečeno to, že nějaký živočich se pod UV paprsky neonově rozzáří.
Princip biofluorescence
Princip biofluorescence je dobře známý – určité molekuly v těle živočicha nejprve pohlcují a poté vyzařují světlo. Pohlcené a vyzářené světlo se přitom liší svou vlnovou délkou, takže místo pro nás neviditelného UV záření najednou vidíme barvičky z viditelné oblasti spektra.
Už dlouho také víme, že tato schopnost se během evoluce živočichů objevila několikrát nezávisle na sobě u různých skupin. Častá je zejména u bezobratlých, nevyhýbá se ale ani obratlovcům, jako jsou žraloci, ryby, obojživelníci, plazi a dokonce i někteří ptáci a savci.
Klub svítících savců
Fluoreskujícího opeřence možná dokonce máte doma, aniž byste o tom věděli – je jím totiž i obyčejná andulka neboli papoušek vlnkovaný. Samostatnou kapitolou jsou pak svítící savci, které z biofluorescence dlouho nikdo nepodezíral. Ovšem jen do chvíle, než se ukázalo, že to dělají vačnatci jako vačice, ptakopyskové, vombati a bandikuti. A také hlodavci.
Prvními, kteří se dostali do „klubu svítících savců“, byly americké poletušky. Právě ony odstartovaly hlad po UV svítilnách, když jistý biolog pátrající po světélkujících štírech na jednu z nich posvítil – a chlupaté zvířátko se rozzářilo žvýkačkově růžovou neonovou barvou.
Kousavý salám pytlonoš
Po poletuškách následovali další hlodavci, afričtí noháči, o jejichž červené záři v kožichu jsme psali v ábíčku 7/2021 (odkaz článek najdete nad tímto odstavcem). A nyní se členská základna klubu rozšířila o další hlodavce.
Pytlonošové jsou samotářští podzemní tvorové se zvláštními lícními torbami, o které se velice zajímá americký biolog J. T. Pynne. Vejdou se do dlaně a se svým zavalitým tělíčkem vyvolávají dojem, že držíte naštvaný chlupatý salám. Na rozdíl od něj ale dokáže svými dlouhými zuby prokousnout i koženou rukavici, jak se výzkumník přesvědčil na vlastní kůži. A má utajené schopnosti, což Pynne zjistil, když ve sbírkách své mateřské univerzity svítil UV paprsky na různé vycpané exempláře.
Svítící oblíbenci
Mezi zvířaty, jejichž srst se pod černým světlem rozzářila, byly poletušky, vačice – a také různé druhy Pynnových oblíbených pytlonošů, u kterých dosud fluorescence nebyla nikdy zaznamenána! Pynne si v tu chvíli pyšně pomyslel: „Samozřejmě, že to moje podivná zvířátka dělají!“ Později ještě prokázal, že fluoreskují i živí pytlonoši floridští (Geomys pinetis) ve volné přírodě. Jejich růžovo-oranžová záře je ale daleko intenzivnější než u muzejních exponátů.
Ale proč to dělají?
Zvyšující se počet živočichů schopných biofluorescence, z nichž pytlonošové jsou zatím posledními, začíná posouvat těžiště vědeckého zájmu. Zatímco posledních pár let šlo hlavně o to zjistit, kdo svítí, teď je zajímavější otázka, proč svítí. Jestli je biofluorescence obranným mechanismem, maskováním, způsobem komunikace nebo jen něčím, co podědili po svých předcích a co vlastně ani nevyužívají. Až na výjimky – u andulek vědci zjistili, že fluorescence je zřejmě součástí námluv – zatím můžeme jen hádat.
Chlupaté kapsy
Měli jste někdy křečka? Pak vám neuniklo, že si do svých lícních toreb dokáže nacpat neuvěřitelné množství potravy. Pytlonoš to umí taky, ale mezi ním a křečkem (nebo jinými hlodavci s lícními torbami) je zásadní rozdíl. Lícní torby křečka mají otvor v ústní dutině. Takže když si křeček chce dát něco „do kapsy“, musí to nejdřív strčit do tlamy. Pytlonoš ne – jeho lícní torby jsou vnější, vstup do nich se nachází zvnějšku na tváři. Zajímavé také je, že tyto kapsy jsou lemované srstí i zevnitř.
