Dělají to ptakopyskové, někteří vačnatci a poletušky. Řeč je o fluorescenci, kdy určité molekuly v těle živočicha nejprve pohlcují a poté vyzařují světlo. Pohlcené a vyzářené světlo se přitom liší svou vlnovou délkou. Fluorescenci najdeme u mnoha organismů včetně plazů a ptáků, ale u savců je výjimečná. Nyní se elitní „klub fluoreskujících savců“ rozrostl hned o dva nové členy.
Noháč je africký „klokan“
Noháč jihoafrický (Pedetes capensis) a noháč východoafrický (P. surdaster) jsou velcí hlodavci s prodlouženýma zadníma nohama, kteří umí skákat jako klokan. Žijí v pouštních a polopouštních oblastech a jsou aktivní v noci, kdy hledají různé hlízy, kořínky, semena a hmyz, kterými se živí.
Den tráví v podzemních chodbách, které si vyhrabávají v písčitých půdách. Noháči jsou prostě trochu podivní, ale v zásadě ničím výjimeční savci. Jak se ale ukázalo, noháči mají jednu neobvyklou a až dosud skrytou vlastnost – jejich chlupy fluoreskují.
Světlo vychází ze srsti
Doktor Erik Olson z americké Northern College a jeho kolegové fluorescenci zdokumentovali u muzejních exemplářů obou známých druhů stejně jako u živých noháčů jihoafrických chovaných v zajetí. Zjistili, že zdrojem fluorescenčního záření jsou molekuly takzvaných porfyrinů ve svrchní vrstvě chlupů (kutikule).
Za viditelného světla vypadá srst noháče hnědá. Když na něj ale posvítíte světlem z ultrafialové oblasti elektromagnetického spektra, objeví se v jeho srsti růžově, oranžově až červeně zářící plochy. Jejich tvar a také intenzita záře se u jednotlivých zvířat lišila. V chlupech muzejních vycpanin však byla obecně slabší než u živých noháčů.
První savci ze Starého světa
Noháči se díky tomuto objevu stali prvními známými svítícími placentálními savci (všichni ti, jejichž mláďata jsou v děloze vyživována placentou) ze Starého světa. Všichni ostatní fluoreskující savci jsou totiž buď vačnatci, nebo – jako „létající veverky“ poletušky – pocházejí z Ameriky, tedy Nového světa.
Jaký má pro noháče fluorescence význam, zatím nevíme. Pro noční savce však může být ekologicky důležitá ať už jako komunikační prostředek, nebo způsob vizuálního maskování. Není tedy vyloučené, že se „klub fluoreskujících savců“ časem rozšíří o další nově objevené svítící druhy.
Růžová poletuška
Skupina vědců kolem doktora Erika Olsena se o fluorescenci u savců začala zajímat poté, co jeden z nich, lesní biolog Jonathan Martin, v noci s ultrafialovou baterkou pátral po lišejnících, houbách, rostlinách a žábách, které někdy fluoreskují.
Paprsek baterky zasáhl poletušku, která se zrovna krmila na ptačím krmítku – a poletuška začala svítit žvýkačkově růžovou září. Poté se vědci vybavení svítilnami s UV světlem vypravili do muzea, kde zkoušeli, jestli některý exponát náhodou nezačne zářit. A u vitríny s africkými noháči se dočkali.
