Ještě donedávna se o hadech soudilo, že neslyší zvuky jako takové, ale tělem vnímají vibrace půdy způsobené zvukovými vlnami. Nedávno se australští vědci rozhodli zjistit, jak to se sluchem hadů je doopravdy. I když nemají žádné vnější ucho, jejich anatomie (přítomnost jedné sluchové kůstky) napovídá, že by zvuky šířené vzduchem vnímat mohli.
Chování hadů napoví
Had samozřejmě neřekne, jestli něco slyší, nebo ne, prozradí to ale jeho chování. Vědci proto připravili pro 19 dospělých hadů sérii pokusů. Vždy jeden kontrolní, při kterém měli hadi možnost vnímat chvění půdy způsobené zvukovými vlnami, a pak další, kdy se zvuky šířily pouze vzduchem. Zvuky o různých frekvencích včetně lidského hlasu jim pouštěli do pokusné místnosti z reproduktorů.
Nejsou hluší
Vědci sami se skrývali v oddělené místnosti, odkud sledovali jejich chování: pohyb ke zdroji zvuků nebo naopak od něj, zkoumání okolního prostředí jazykem, zvedání hlavy, syčení nebo třeba znehybnění ve snaze splynout s prostředím. Ukázalo se, že hadi reagují na vibrace půdy způsobené zvukem úplně stejně jako na zvuky, které se šířily pouze vzduchem a které nemohli vnímat tělem. Jinými slovy: Oopravdu je slyšeli.
Aktivní lovec
Ještě zajímavější ale pro vědce byly odlišné reakce různých druhů hadů. Do pokusu zapojili pět australských rodů včetně prudce jedovatých tajpanů (r. Oxyurans), smrtonošů (r. Acanthophis) nebo pakober (r. Pseudonaja). Vybírali je tak, aby se lišily způsobem života a loveckou strategií. A podle toho se lišily i jejich reakce na zvuky. Jediní hadi, kteří měli tendenci pohybovat se směrem ke zdroji zvuků (tedy potenciální kořisti), byly australské krajty rodu Aspidites, které svou kořist v přírodě aktivně loví.
Opatrní tajpani
Všechny ostatní druhy měly naopak snahu se od zdroje zvuků vzdálit. Ti nejobávanější australští hadi – prudce jedovatí tajpani – dokonce měli ze všech největší snahu před zvuky utéct nebo se skrýt. Vědci se domnívají, že právě oni mají nejjemnější sluch, protože mají v přírodě spoustu nepřátel, ale zároveň je pro ně sluch důležitý při pronásledování kořisti.
Výsledky výzkumu jsou podle vědců důležitým přínosem k pochopení života hadů, kteří žijí velmi skrytě, ale v přírodě ubývají a leckde jsou ohroženi vyhynutím.
Jedovatá rodina korálovcovitých:
Austrálie je pověstná množstvím prudce jedovatých hadů. Všichni bez výjimky, tedy i smrtonoši, pakobry a tajpani patří do čeledi korálovcovitých (Elapidae – zdaleka nezahrnuje jen korálovce), kteří se tu vyvinuli do mnoha různých podob a obsadili všechna dostupná prostředí. Z nejedovatých hadů tu žije jen několik druhů australských krajt, jako jsou např. zmíněné krajty r. Aspidites.
