Snímek dvou samců sajgy tatarské bojujících o samice se stal celkovým vítězem fotografické soutěže, kterou vyhlásily vědecké časopisy BMC Ecology and Evolution a BMC Zoology. Když ho viděl náš šéfredaktor Zdeněk, poznamenal:
„Dobrý. To jsou nějaké kozy?“ Trochu uraženě jsme mu s kolegou Pavlem vysvětlili, že sajga tatarská (Saiga tatarica) je asijská antilopa. Velmi pozoruhodné zvíře, které už několikrát uteklo hrobníkovi z lopaty a které si článek v ábíčku rozhodně zaslouží.
Z doby ledové do současnosti: Sajga je glaciální relikt, přežila mamuty
V poslední době ledové pokrývaly obrovská území Eurasie a Severní Ameriky takzvané mamutí stepi – chladná a suchá tundra, v níž putovala stáda mamutů, srstnatých nosorožců a mnoha dalších zvířat. Včetně sajg, jejichž areál výskytu sahal od území dnešní Anglie a Francie až po východní Sibiř, Aljašku a Kanadu.
O sajgách se občas mluví jako o glaciálním reliktu, tedy pozůstatku z doby ledové. Na rozdíl od výše zmíněných gigantů totiž relativně malé sajgy konec doby ledové přežily. Tehdy ale měly zřejmě poprvé namále. Genetické zkoumání ukázalo, že prošly evolučním hrdlem lahve (bottleneck), kdy se jejich populace dramaticky zmenšily a genetická rozmanitost druhu poklesla.
Unikátní nos jako klimatizace: Jak pomáhá pravěké antilopě v mrazu i vedru
Konec doby ledové také přinesl sajgám podstatné zmenšení areálu výskytu. Ten byl ale ještě ve středověku obrovský, sahal od Karpat až po severní Čínu. Důvodů, proč dnes tyto antilopy žijí prakticky už jen v Kazachstánu, Uzbekistánu a v západním Mongolsku, je více.
Sajgy jsou mimořádně odolné, přizpůsobené čtyřicetistupňovým mrazům v zimě a čtyřicetistupňovým vedrům v létě. Klíčovým prvkem je jejich vyklenutý nos s krátkým chobotem, který v zimě ohřívá vzduch před vstupem do plic a v létě zase ze vzduchu filtruje prach.
S klimatickou změnou se ale sajgy nevyrovnávají úplně lehce, nebezpečné je pro ně, jak uvidíme dále, hlavně teplé a vlhké počasí. Problematická je i ztráta životního prostředí. Sajgy žijí v pohybu, jejich stáda v drsném prostředí potřebují neustále migrovat za potravou. Lidé však jejich migraci postavili bariéry, jako jsou železnice, dálnice, ropovody nebo také stáda domácích zvířat.
Proč sajgy málem vyhynuly? Od lovu pro maso k pytláctví pro rohy
Hlavní hrozbou pro sajgy je nicméně lov. Pro maso, které svojí chutí údajně připomíná jehněčí, byly sajgy zabíjeny lidmi v pravěku i ve starověku, někdy i s pomocí loveckých chrtů a sokolnicky cvičených orlů. V průběhu 19. století se ale intenzita lovu zvýšila natolik, že populace začaly kolem roku 1920 kolabovat. Sajgy se tak znovu ocitly na pokraji existence.
Zákaz lovu přinesl zvýšení počtu sajg, ale před koncem milénia se vynořila nová hrozba: nekontrolované pytláctví. Terčem se stali především samci sajg, kteří na rozdíl od samic nosí asi 35 cm dlouhé, lyrovitě prohnuté rohy. Pro svůj půvab se staly žádanou trofejí, nadto jim tradiční asijská medicína připisuje podobně „zázračné“ účinky jako rohu nosorožce.
Důsledky pytláctví: Příliš málo samců na rozmnožování
To, že se lovci zaměřili hlavně na rohaté samce, mělo své důsledky. Sajgy mají vysoký reprodukční potenciál, samice může mít mládě už v prvním roce svého života a většinou rodí dvojčata. Svůj život by normálně strávila v harémovém uspořádání, kde jeden dospělý samec vede stádo deseti až dvaceti samic.
Vysoce intenzivní lov však tuto přirozenou strukturu stád pokřivil natolik, že na jednoho samce připadala i více než stovka samic. Při takovém nepoměru se samec nestihne spářit se všemi samicemi. Značná část z nich tak vůbec nedostane šanci zabřeznout a rozmnožit se. Mláďat se rodilo méně než dříve a už to vypadalo, že druh krátce po roce 2000 opravdu vyhyne.
Záhadná nemoc v Kazachstánu: Nová rána pro celou populaci
Dramatický úbytek sajg vyvolal zvýšený zájem o jejich výzkum, monitorování a ochranu. Sajgy opět utekly hrobníkovi z lopaty a jejich populace se začaly zase rozrůstat. V roce 2015 ale přišla nová rána: Záhadné onemocnění, které během pouhých pár týdnů zahubilo víc než polovinu největší žijící populace sajg v Kazachstánu. Později se ukázalo, že jeho příčinou byla bakterie Pasteurella multocida, původce mnoha nemocí divokých i domácích zvířat.
U sajg se běžně vyskytuje na sliznici nosu, dokonce se zdá, že mláďata už s ní přicházejí na svět. Doslova výbuch onemocnění tak zřejmě souvisí s vlhkým a teplým počasím. Bakteriím umožnilo prudce se namnožit, prostupovat ze sliznic do krevního řečiště a vyvolat smrtelné horečnaté onemocnění.
Zázračná záchrana: Z kriticky ohrožené na téměř ohroženou
Podobnou smůlu jako sajgy v Kazachstánu měla i vzácná populace mongolského poddruhu sajgy. V roce 2017 tu nemoc přenesená z domestikovaných koz vyhubila opět víc než polovinu všech dospělých zvířat. Ačkoli to zní neuvěřitelně, drsné antilopy to zase zvládly.
Jejich populace v Kazachstánu se dokonce rozrostla natolik, že na konci roku 2023 byla sajga tatarská v Červeném seznamu ohrožených zvířat vymazána z kategorie „kriticky ohrožený“. Dnes ji najdete v daleko mírnější kategorii „téměř ohrožených“ druhů.
Záchrana s otazníkem: V Mongolsku a Uzbekistánu z toho ještě nejsou venku
Záchrana sajg je obrovským úspěchem a povzbuzením pro snahu o záchranu řady jiných druhů ohrožených vyhynutím. Jeho slabým místem zůstává fakt, že sajga tatarská se jako druh rozpadá na dva poddruhy. Početnější poddruh Saiga tatarica tatarica žije v Kazachstánu a Uzbekistánu. Za záchranou druhu stojí kazachstánská populace, ta v Uzbekistánu zůstává ohrožená.
Stejně jako druhý poddruh Saiga tatarica mongolica, který obývá pouze malé území v západním Mongolsku. Snad se i těmto vzácnějším sajgám podaří zase slézt hrobníkovi z lopaty!
Nevýhoda dvojčat
Samci jsou znevýhodněni
Hlavními přirozenými nepřáteli dospělých sajg jsou vlci. Mláďata však ohrožují také lišky, orli a krkavci. Stáda z dalekého okolí se proto shromažďují na jednom místě, aby samice mohly porodit pohromadě a čerstvá mláďata měla větší šance na přežití. Asi tři čtvrtiny narozených mláďat jsou dvojčata, zbytek tvoří jedináčci.
V roce 2007 vědci zjistili zajímavou věc. Pokud jsou dvojčaty dva bratříčci, narodí se přibližně stejně těžcí. Pokud má ale sameček sestřičku, bude výrazně lehčí. Tuto nevýhodu si ponese i do budoucna, kdy bude menší než jiní samci a získat samice pro něj bude obtížnější.
