Snímek dvou samců sajgy tatarské bojujících o samice se stal celkovým vítězem fotografické soutěže, kterou vyhlásily vědecké časopisy BMC Ecology and Evolution a BMC Zoology. Když ho viděl náš šéfredaktor Zdeněk, poznamenal:
„Dobrý. To jsou nějaké kozy?“ Trochu uraženě jsme mu s kolegou Pavlem vysvětlili, že sajga tatarská (Saiga tatarica) je asijská antilopa. Velmi pozoruhodné zvíře, které už několikrát uteklo hrobníkovi z lopaty a které si článek v ábíčku rozhodně zaslouží.
Z doby ledové do současnosti: Sajga přežila na rozdíl od mamutů
V poslední době ledové pokrývaly obrovská území Eurasie a Severní Ameriky takzvané mamutí stepi – chladná a suchá tundra, v níž putovala stáda mamutů, srstnatých nosorožců a mnoha dalších zvířat. Včetně sajg, jejichž areál výskytu sahal od území dnešní Anglie a Francie až po východní Sibiř, Aljašku a Kanadu.
O sajgách se občas mluví jako o glaciálním reliktu, tedy pozůstatku z doby ledové. Na rozdíl od výše zmíněných gigantů totiž relativně malé sajgy konec doby ledové přežily. Tehdy ale měly zřejmě poprvé namále. Genetické zkoumání ukázalo, že prošly evolučním hrdlem lahve (bottleneck), kdy se jejich populace dramaticky zmenšily a genetická rozmanitost druhu poklesla.
Unikátní nos jako klimatizace: Jak se pravěká antilopa přizpůsobila mrazu i vedru
Konec doby ledové také přinesl sajgám podstatné zmenšení areálu výskytu. Ten byl ale ještě ve středověku obrovský, sahal od Karpat až po severní Čínu. Důvodů, proč dnes tyto antilopy žijí prakticky už jen v Kazachstánu, Uzbekistánu a v západním Mongolsku, je více.
Sajgy jsou mimořádně odolné, přizpůsobené čtyřicetistupňovým mrazům v zimě a čtyřicetistupňovým vedrům v létě. Klíčovým prvkem je jejich vyklenutý nos s krátkým chobotem, který v zimě ohřívá vzduch před vstupem do plic a v létě zase ze vzduchu filtruje prach.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
