Fosilie pravěkých zvířat mají jednu nevýhodu – jsou statické. Umožňují nám letmo nahlédnout do dávno zaniklého světa a zjistit něco málo o konkrétním zvířeti. Jakého druhu bylo. Kdy a kde – v některých případech i proč – zahynulo. Informací, které z fosilií můžeme vyčíst o průběhu jeho předchozího života, ale zase tolik není. V případě snad největší ikony doby ledové, mamutů srstnatých (Mammuthus primigenius), tak například nebylo jasné, jestli se v průběhu života zdržovali víceméně na jednom místě, nebo se přesouvali na dlouhé vzdálenosti.
Mamut a zmrzlinové kornouty
Současné druhy chobotnatců migrují pravidelně a stejně se chová i většina arktických zvířat. Vědci tak měli důvodné podezření, že i srstnatí mamuti byli migrujícím druhem. Přímý důkaz však chyběl – až dosud. Přinesl jej 1,7 metru dlouhý kel mamutího samce jménem Kik, který žil a uhynul na Aljašce před více než 17 000 lety. Mamutí kly mají z pohledu vědců jednu nesmírně užitečnou vlastnost. Rostly po celý život a prakticky každý den se v nich ukládaly nové vrstvičky materiálu. Můžeme si to představit jako stavbu věže, při které na sebe skládáme další a další zmrzlinové kornouty.
Zápis celého života
Když vědci z Aljašské univerzity ve Fairbanksu kel laserem rozřízli po celé délce, struktura „zmrzlinových kornoutů“ jim nabídla jakýsi diář, ve kterém byl nesmazatelně zapsán celý Kikův život. Než si jej ale mohli přečíst, čekalo je dost práce. Metodou, jak rekonstruovat, kde se mamutí samec v tom kterém období života zdržoval, totiž byla takzvaná izotopová analýza.
Izotopy jsou atomy stejného chemického prvku, které mají ve svém jádru různé počty neutronů. Například kyslík vytváří izotopy tři, s 16, 17 nebo 18 neutrony. Každé místo na Zemi má svůj vlastní „izotopový podpis“, který vychází z geologie hornin v podloží dané oblasti. Když pak zvíře pobývá na nějakém místě, dostává se mu tento podpis do těla spolu s potravou a vodou.
Mapa celé Aljašky
Po celé délce průřezu klem vědci odebrali vzorky, ve kterých stanovili poměry izotopů několika chemických prvků. Aby však podle nich mohli určit, kde všude Kik žil, potřebovali něco jako izotopovou mapu. K jejímu vytvoření využili drobné hlodavce, kteří obvykle celý svůj život tráví na jednom místě. Izotopový podpis v jejich zubech (kterých jsou naštěstí v muzejních sbírkách stovky) proto krásně reprezentuje místo, ze kterého hlodavec pocházel. Ze získaných dat tak vědci mohli sestavit izotopovou mapu celé Aljašky a porovnat s ní záznam z Kikova klu.
Vyhnán ze stáda
Toto porovnání ukázalo, že mamut se pohyboval prakticky po celé Aljašce. Celkově urazil vzdálenost asi 70 000 kilometrů, což je skoro jako by dvakrát obešel celou zeměkouli.
Výsledky izotopové analýzy však přinesly i mnohem detailnější pohled na jeho život. Kvůli nim víme, že ve svých mláděcích a teenagerovských letech se Kik pohyboval spíše v nižších polohách kolem řeky Yukonu. Tehdy pravděpodobně žil spolu se svou matkou a dalšími členy rodného stáda. V 15 letech však přišel zlom – vědci se domnívají, že tehdy byl mladý mamutí samec ze stáda vyhnán. Začal proto cestovat dále na sever, kde se tehdy místo lesů rozkládaly pro mamuty vhodné obrovské stepi, a vystupoval i do hor.
Poslední cesta
Ve věku 28 let už byl mamut Kik senior. Což mu ale nezabránilo v tom, aby se vydal na svou poslední cestu do nejsevernější části Aljašky nazývané North Slope za polárním kruhem, kde jej zastihla smrt. Pravděpodobně nebyla nijak rychlá – výkyv v izotopech dusíku totiž naznačuje, že v posledním roce před smrtí trpěl vážným nedostatkem potravy. Zcestovalý mamut tak zřejmě nakonec uhynul hladem.
Předek srstnatých mamutů
Ačkoli typická přizpůsobení chladu jako je hustá srst, silná vrstva podkožního tuku nebo výkonná termoregulace připisujeme mamutům srstnatým, většinou je zdědili po svých přímých předcích – o něco větších mamutech stepních (Mammuthus trogontherii) ze Sibiře. Vyplývá to z genetické analýzy DNA asi 1 milion let starého mamuta od sibiřské řeky Adyča. Z mamutů stepních se mamuti srstnatí vyvinuli před více než 700 tisíci lety.
