Přímo učebnicovou charakteristikou savců je skutečnost, že rodí živá mláďata. Neplatí to ale úplně o všech. Na Zemi dnes žije pět zástupců vejcorodých savců: ptakopysk podivný a ježura australská z Austrálie a tři druhy takzvaných paježur z Nové Guineje.
Společně tvoří řád ptakořitní, který jako jediný z podtřídy vejcorodých savců přežil až do současnosti. Těchto pět výstředních savců nerodí mláďata jako placentální savci a jako vačnatci, ale snáší kožovitá vejce. Jakmile se z nich nicméně mláďata vyklubou, chovají se už jako každý jiný savec a v prvních obdobích života se živí mateřským mlékem.
Vejcorodí savci: Rozmanitý pravěk Austrálie
Vejcorodí jsou považováni za vůbec nejstarší vývojovou větev savců, která se od linie vedoucí k vačnatcům a placentálním savcům oddělila někdy před 150 miliony lety. Nejstarší známí zástupci žili asi před 100 miliony lety.
Dnes je Austrálie zemí vačnatců, ale tehdy náležela vejcorodým savcům, kteří byli až nečekaně rozmanití. Fosilní nálezy v opálových dolech Lightning Ridge na severozápadě Nového Jižního Walesu v roce 2024 ukázaly, že tu před 102 až 96,6 milionu let na jednom místě bok po boku žilo nejméně šest různých druhů.
Jedním z nich byl i nově popsaný druh Opalios splendens, který vypadá jako pravěký ptakopysk s čenichem ježury. Patrně jde o nejstaršího známého společného předka všech pozdějších vejcorodých savců.
Vzácné fosilie prozradily, že pravěký ptakopysk plaval s delfíny
Ptakopyskové jsou na fosilním záznamu velice vzácní, a pokud už se z nich něco dochová, bývají to obvykle jejich zuby. Podle zubu nalezeného v roce 1975 tak byl popsán i pravěký ptakopysk druhu Obdurodon insignis, který žil v Austrálii před 33 až 22,5 milionu let. Později byly nalezeny i další zuby a část pánve.
Nové, lépe zachovalé fosilie ptakopyska tohoto druhu nyní popsali paleontologové z australské Flinders University. Jsou staré přibližně 25 milionů let a kromě dvou zubů je v nich obsažena i část kostry horní končetiny.
Fosilie pochází z naleziště Billeroo Creek ve státě Jižní Austrálie. Zdejší nálezy ukazují, že Obdurodon insignis před 25 miliony let obýval zalesněnou nížinnou krajinu protkanou vodními toky a jezery, kde spolu s ním žili sladkovodní delfíni, plameňáci a dvojdyšné ryby. Stavbou těla se zřejmě blížil modernímu ptakopyskovi podivnému.
Anatomie horní končetiny přitom naznačuje, že stejně jako on dokázal výborně plavat. Pravděpodobně měl ale zálusk na trochu jiný typ kořisti. Důvodem je právě to, díky čemu o existenci rodu Obdurodon vůbec víme: jeho zuby, o kterých si dnešní ptakopysk může jen nechat zdát.
Zubatý pravěký ptakopysk lovil želvy a korýše
Mláďata ptakopysků podivných sice přicházejí na svět vybavena trojhrotými stoličkami, ale ještě před dosažením dospělosti o tyto zuby přijdou. Dospělí jedinci jsou úplně bezzubí, v tlamě mají jen rohovité žvýkací destičky a musí se živit jen měkkými bezobratlými.
Obdurodon insignis takové omezení neměl, protože mu zuby zůstávaly po celý život. Měl dobře vyvinuté stoličky i ostré třenové zuby, mohl proto lovit a požírat i korýše a měkkýše kryté tvrdou schránkou. Celkově tedy lze říci, že už před 25 miliony lety žil v Austrálii překvapivě moderně vyhlížející ptakopysk. Od současného druhu se lišil hlavně tím, že byl větší a měl v tlamě zuby.
Zuby i v dospělosti měli také dva další známé druhy rodu Obdurodon: O. dickinsoni žil asi před 17 až 14 miliony lety. Kvůli odlišnému tvaru zobáku se předpokládá, že si kořist nehledal na dně jako dnešní ptakopysk, ale spíš na hladině nebo ve vodním sloupci.
Třetím známým zubatým ptakopyskem je obří druh O. tharalkooschild, který byl v roce 2013 popsán na základě jediné stoličky z naleziště Riversleigh World Heritage Area v severozápadním Queenslandu. Byl asi dvakrát větší než současný ptakopysk podivný, jeho délka dosahovala jednoho metru. Pravděpodobně se živil drcením živočichů tvrdou schránkou, jako jsou korýši, měkkýši a želvy.
Složitá evoluce ptakopysků měla nečekaný vývoj
Objev obřího ptakopyska vědcům zamotal hlavy. Evoluce ptakopysků se totiž dlouho jevila jako vcelku přímočará záležitost: Na základě nepočetných fosilních nálezů se paleontologové domnívali, že na Zemi patrně nikdy nežilo současně víc druhů ptakopysků.
Existovat měla pouze jediná linie, v níž byly starší druhy nahrazovány novějšími. Rovněž se předpokládalo, že ptakopyskové se postupně vyvíjeli směrem k menším a v dospělosti bezzubým zvířatům. Tuto lákavě jednoduchou představu narušil právě Obdurodon tharalkooschild: Velký a zubatý ptakopysk, který však žil relativně nedávno – před 15 až 5 miliony lety. Obdurodon tharalkooschild proto zřejmě nebyl příslušníkem hlavní (a jediné) vývojové linie ptakopysků, ale jakousi odbočkou.
„Jeho objev byl pro nás šokující, protože předtím fosilní záznamy naznačovaly, že evoluční strom ptakopysků byl relativně lineární,“ řekl v době objevu doktor Michael Archer z Univerzity Nového Jižního Walesu. „Nyní si uvědomujeme, že na tomto stromě byly nečekané boční větve, z nichž některé se staly gigantickými.“ Evoluce ptakopysků tak vypadá rázem zajímavěji.
