Vrcholový predátor dávných dob
Lev jeskynní (Panthera spelaea) byl vrcholovým predátorem pozdního pleistocénu, jeho nejstarší nálezy jsou staré téměř dva miliony let. V době, kdy byla jeho populace na vrcholu, žili tito lvi v Evropě, Asii, Africe a také v části Severní Ameriky. Na konci poslední doby ledové před 14 000 lety vyhynuli společně s ostatními zástupci tehdejší megafauny.
Jak lev pustinný přežil velké vymírání
Na rozdíl od jeskynních lvů tzv. moderní lvi (lev pustinný – Panthera leo) toto velké vymírání jako druh přežili, přestože i oni v mnoha oblastech vymizeli. Dnes žijí už jen roztříštěné lví populace v Africe a poslední izolovaná a kriticky ohrožená populace asijského poddruhu lva perského v jediné rezervaci v indickém státě Gudžarát.
Až donedávna se vědci domnívali, že lev jeskynní je vlastně jen poddruhem současného lva pustinného a že se jejich vývojové linie oddělily teprve nedávno.
Tajemství z permafrostu
Přesné údaje o vývoji, rozšíření a vztahu lva jeskynního k současným lvům ale dosud chyběly. Předpokládalo se, že si oba lvi byli dost podobní, jediný rozdíl byl ve vnějším vzhledu – jeskynní lvi byli větší a robustnější.
Nedávno však vědci zmapovali genetické informace dvanácti jeskynních lvů z nálezů starých 17 000 až více než 100 000 let. Potřebné vzorky získávali z jeskyní, stržených říčních břehů nebo z permafrostu. Nejcennějším genetickým materiálem byla dvě dokonale zachovaná mláďata jeskynních lvů získaná z věčně zmrzlé půdy na Sibiři.
Vývoj pravěkých šelem
Všechny získané genetické informace pak výzkumníci srovnali s genetickými informacemi dvaceti současných lvů z Afriky a Asie. Výsledky je ohromily. Geny jeskynních lvů nesly mutace, které u současných lvů chyběly.
Rozdíly byly tak velké, že bylo zřejmé, že jde o dva samostatné druhy, které se vyvíjely nezávisle na sobě nejméně 1,5 milionu let. Lev jeskynní se tedy od linie současných moderních lvů oddělil mnohem dřív, než vědci dosud předpokládali.
Přežít! Genetické mutace v době ledové
Odlišné geny jeskynních lvů změnily pohled na jejich vzhled, tělesnou stavbu a chování, zdaleka nešlo jen o větší verzi moderních lvů. Zmutované geny řídily odlišnou stavbu bílkovin, měly vliv na tělesný růst, na funkce mozku, centrální nervové soustavy a zraku stejně jako na oběhový systém.
Všechny tyto odlišné vlastnosti souvisely podle vědců s přizpůsobením drsnému klimatu severské tundry. A nejspíš se od moderních lvů lišili i vzhledem a chováním – měli světlejší srst, samcům chyběla hříva nebo byla jen krátká a na rozdíl od současných lvů žili tito obávaní dravci z doby ledové samotářsky.
Co způsobily změny klimatu?
Jeskynní lvi se s těmi moderními běžně nesetkávali, žili severněji. Nejdále na jihu byly jejich pozůstatky nalezeny ve východním Turecku a na jihu Kavkazu. Přesto se území obou populací na mnoha místech téměř dotýkala.
Ale zatímco současní lvi se do oblastí výskytu lvů jeskynních dostávali až po jejich vyhynutí, ti jeskynní se v dobách zalednění stěhovali na jih, kde se dostávali na území osídlené lvy pustinnými.
Genetická stopa vede k mezidruhovému křížení
Během těchto klimatických výkyvů prokazatelně docházelo ke křížení obou druhů. Až do současnosti tak některé populace nesou genetickou stopu tohoto křížení. Nejvíc jím byli zasaženi asijští lvi (dnes jsou známí jako poddruh lev perský) ze severozápadních populací, kteří byli během 20. století vyhubeni. Jejich geny získané z muzejních exponátů obsahují 3,2–4,4 % genomu lvů jeskynních.
Existuje možnost, že k podobnému křížení docházelo i v jiných oblastech, např. na Balkáně, potvrzení této teorie však bude vyžadovat další výzkum.
Americký lev
Nejbližšími příbuznými lvů jsou levharti (Panthera pardus), od nichž se oddělili přibližně před 2,6 milionu lety. Před asi 1,9 milionu let se vývojová linie lvů začala rozdělovat na samostatné větve. Jedna z nich vedla ke lvu jeskynnímu, souběžně s ním se ale na severu Ameriky vyvíjela sesterská linie lvů amerických (Panthera atrox). Ti se postupně ze severu rozšířili až do Střední Ameriky a možná zčásti i do Jižní Ameriky.
