Rytíři v podstatě existují dodnes, ale v trošku jiné podobě. Nejsou to hrdinové ohánějící se mečem. Jedná se o šlechtický titul, který se uděluje především v monarchiích. To jsou země, kde mají krále, případně královnu, jako například Velká Británie nebo Španělsko.
Nejasné začátky rytířů
Neví se zcela přesně, kdy vyjel do bitvy první rytíř, ale první zmínky o bojovnících na koních, které vládce povolal v případě potřeby, se objevují kolem roku 1000. Okolo roku 1030 už byli rytíři známi, jako příslušníci společenské elity, většinou neurozeného původu. Rodokmen nehrál žádnou roli, důležitý byl charakter a odvaha.
Bylo to drahé
Neméně podstatný byl i dostatek peněz. Zbroj a zbraně si kupoval každý rytíř ze svého a rozhodně to nebylo levné. Nejdůležitější však byl dobrý bitevní kůň. Ten musel být snadno ovladatelný, obratný a musel toho hodně unést - když se rytíř vydal třeba na křížovou výpravu. Takový kůň vyšel na opravdu velké peníze.
Oficiální titul
Šlechtický titul "rytíř" se začal používat až ve 12. století jako odměna za zásluhy. Cesta za tímto titulem nebyla jednoduchá. Obvykle začala už v dětství, kdy chlapci sloužili jako "pážata" významným šlechticům a seznamovali se tak s povinnostmi a životním stylem rytíře. Cvičili se v boji i jízdě na koni a připravovali se tak na své nelehké budoucí poslání. Aby mohl být pasován na rytíře, musel se takový jinoch nejprve zúčastnit první bitvy, aby prokázal odvahu a schopnosti. Pokud přežil, pasování proběhlo obvykle krátce po skončení bitvy přímo na bojišti.
Prestižní povolání
Být rytířem byla čest a nemohl se jím stát každý. Dokonce vznikl i jakýsi kodex mravních zásad a hodnot, kterými se rytíři řídili. První zásadou byla statečnost - schopnost prokázat odvahu a dovednost v boji. Věrnost byla taktéž důležitá, rytíř musel vždy dodržet slovo a sloužit svému pánovi bez námitek. Štědrost předurčovala bohémský styl života těchto odvážných bojovníků. Rytíři nesměli hromadit majetek, a tak záměrně rozhazovali peníze. Později, na přelomu 12. a 13. století přibyly ještě další dvě zásady a to zdvořilost a víra. S tím souviselo pomáhání slabším a chudým.
Legendární turnaje
Nejlepší způsob, jak zdokonalit vlastní techniku boje je opravdový boj. A právě tomu se blížily i první rytířské turnaje. Ty byly skutečně masivní a turnajovým "hřištěm" se často stala celá vesnice. Nastupovaly proti sobě celé skupiny rytířů. Úkolem bylo zahnat nepřátelský "tým" na útěk a pokud možno zajmout co nejvíce protivníků. Vítězové získali zbroj zajatých a tučné výkupné, za které je znovu propustili. Časem turnaje získaly dnes známější podobu: proti sobě šli jen dva soupeři, záměrně si neútočili na hlavu a nezasazovali si takové rány, jaké by mohly skončit smrtí.
Postupný konec
Koncem 15. století vyšlo najevo, že rytíři jsou zastaralí. Byli v podstatě těžkou jízdou, která narazila na pokrok jménem palné zbraně. Ty byly v té době již tak pokročilé, že nebylo problém prostřelit ani těžká brnění rytířů. Navíc tehdy země začaly zavádět profesionální armády, které byly ve výsledku levnější, nebo si v případě potřeby na nezbytně nutnou dobu najaly žoldnéře. A tak se rytíři objevují už jen ve filmech a pohádkách a dodnes zachoval jenom jejich titul.
