Mezi životem a smrtí: Nejodolnější tvorové světa

Mezi životem a smrtí: Nejodolnější tvorové světa
Sdílej
 
O člověku se říká, že přežije všechno. Ale ve srovnání s některými živočichy je to spíš křehká a lehce zranitelná bytost.

 

 

Kdyby Zemi zasáhla nějaká katastrofa - úplné radioaktivní zamoření, zničení atmosféry nebo třeba vysušení oceánů, lidstvo a s ním i většina živých organismů by to nepřežila. Veškerý život na Zemi by ale nezanikl. Jen by na dlouhá desetiletí či staletí „usnul“ a čekal, až se podmínky změní k lepšímu.

10 tisíc let spánku

V roce 1990 byla ve vrtu nedaleko Velkého Solného jezera objevena vrstva cyst drobných korýšů, žábronožek solných (Artemia salina). Radiouhlíkovým datováním vědci určili, že je samičky nakladly před 10 tisíci lety! Když je vložili do vody, několik žábronožek se z nich vylíhlo a radostně se vrhlo do života.

 

Dvojí strategie

Dlouhověkost žábronožek se vyvinula jako reakce na nestálé prostředí slaných jezer, která na dlouhé roky vysychají. Rozmnožovací strategie žábronožek se tomu přizpůsobila: Za příznivých podmínek kladou tenkostěnná vajíčka, z nichž se téměř okamžitě líhnou larvy. Když začne voda vysychat, vymění je za cysty chráněné tvrdou skořápkou, v nichž se skrývají téměř plně vyvinuté larvy.

Nezničitelné cysty

Cysty chrání žábronožky i před smrtelně nebezpečnými podmínkami. Larvy v nich přežijí ztrátu více než 97 % vody, při které se u většiny živočichů hroutí a rozpadají buňky. Nevadí jim teplota blížící se absolutní nule (–273,15 OC.), při níž se zastavuje i pohyb atomů. Nepoškodí je kyseliny, které rozpouštějí lidské tkáně, vydrží var i UV záření. Podle vědců jsou v jakémsi stavu mezi životem a smrtí.  

 

Jako bonbon

Klíčem k zázraku přežívání cyst žábronožek je cukr trehalóza. Díky němu si molekuly uvnitř buněk zachovají svůj původní tvar, který je nezbytný pro jejich funkci. Trehalóza tvoří až 15 % váhy vysušené cysty a v podobě pevné sklovité hmoty drží bílkoviny a buněčné struktury na svém místě. Dalo by se říct, že celou cystu promění v jakýsi tvrdý cucavý bonbon. Odborníci to nazývají vitrifikací čili zesklovatěním.

Malí, ale šikovní

Žábronožky zdaleka nejsou jediní tvorové, kteří přežijí ve smrtícím prostředí. Podobně odolných tvorů existuje víc. A nejsou to jen bakterie a viry, najdeme mezi nimi i mnohobuněčné živočichy. Na savce ale zapomeňte, většinou jde o drobné bezobratlé. Navíc jen málokterý z nich je odolný vůči všem typům extrémů – až na jednu výjimku.

 

Medvídci ve vakuu

Tou výjimkou jsou mikroskopičtí tvorečci želvušky (Tardigrada), kterým se něžně přezdívá vodní medvídci. V roce 2007 byla skupina želvušek vyslána do vesmíru. Tři jedinci druhu Milnesium tardigradum tady přežili desetidenní pobyt ve vakuu, vystaveni kosmickému záření. Stejně jako žábronožky vděčí za svou odolnost trehalóze. Prosytí jí své tělíčko a promění se v bezvodý pevný útvar, kterému se říká soudek (z anglického tun).

Zloději genů

V podobě soudku mohou želvušky přečkat až 200 let a po namočení se opět probudit k životu. Přežijí teplotu blížící se absolutní nule, žár přesahující 150 oC nebo tlak 6000krát větší než v nejhlubším místě oceánu. Jejich odolnost vůči radioaktivnímu záření je 1000krát vyšší než u člověka. Není to ale tak, že by radiace nepoškozovala jejich DNA. Želvušky si ji „jenom“ dovedou opravit. A to i za pomoci cizí DNA. Využívají okolní organismy, z nichž chybějící nebo hodně zničené úseky vlastní DNA ukradnou a zabudují do své vlastní genetické informace.

 

Dámy kradou také

Krást cizí geny a zapracovat je do své vlastní DNA dovedou i mikroskopické vodní pijavenky (Bdeloidea). Právě to je nejspíš klíčem k tomu, že se již 80 milionů let množí výhradně nepohlavně (existují jen samičky). Přesto přežívají a dokonce se vyvinuly v řadu odlišných druhů. Stejně jako želvušky dovedou pijavenky zbavit své tělo vody a přežít extrémní teploty, sucho a radioaktivní záření.

Nezničitelný hmyz

Mimořádně odolní vůči extrémním podmínkám jsou i někteří zástupci hmyzu. Mezi nimi vedou lumčíci z čeledi Braconidae. Tyto drobné parazitické vosičky, které se na Zemi objevily před asi 100 miliony lety, přežijí bez poškození téměř 400krát vyšší radioaktivitu než člověk. Mimořádně vysokou odolnost vůči radioaktivitě – až stonásobně vyšší než člověk – vykazují také švábi nebo octomilky.

 

Brouci s fridexem

Lumčíci jsou hmyzí rekordmani v přežívání radioaktivního záření, ale nevadí jim ani extrémně nízké teploty. Nicméně v této kategorii vítězí jiný hmyzí zástupce: brouk lesák (Cucujus clavipes), který žije v drsných arktických podmínkách severní Aljašky. Své ploché tělo prosytí nemrznoucí látkou glycerolem, díky němuž je schopen bez poškození přežít teplotu až -150 oC.

Pavouk na Everestu

Extrémním podmínkám se přizpůsobil i nejvýše žijící pavouk světa, himálajská skákavka Euophrys omnisuperstes. Žije na Mount Everestu ve výškách až 6700 m, kde musí vzdorovat nejen teplotám hluboko pod nulou, ale také velmi nízkému tlaku a nedostatku kyslíku. V těchto výškách se kromě horolezců mnoho živých tvorů nevyskytuje. Skákavka proto přežije i velice dlouhé hladovění. Její jedinou potravou je zmrzlý hmyz, který na vrchol vynášejí vichry vanoucí z nižších poloh.  

Výhody extrémů

Druhy, které se přizpůsobily extrémním podmínkám, se nemusí obávat o místo k životu, nikdo cizí se do jejich „domova“ netlačí. Nemají tu díky tomu potravní konkurenty, veškerá dostupná potrava patří jen jim. A navíc se nemusejí tolik obávat o život, nepřežije tu ani většina jejich potenciálních nepřátel.

 

Více o zvířatech v extrémech:


Život v extrémech: Kdo a kde překvapil zvídavé vědce?

Život v extrémech: Kdo a kde překvapil zvídavé vědce?

Extrémní gekon: Profík v přežití na horké ománské poušti

Extrémní gekon: Profík v přežití na horké ománské poušti



 

Články odjinud