Jednotlivé klany surikat sídlí v soustavách podzemních nor s mnoha východy. Na nich se střídají hlídky, které panáčkují a rozhlížejí se po okolí, aby mohly ostatní varovat před nepřáteli. Pokud hrozí nebezpečí, vydá hlídka varovné štěknutí či zapištění a zbytek klanu bleskurychle zmizí z povrchu země. Surikaty přitom rozlišují – pokud tím nebezpečím bude dravý pták útočící ze vzduchu, vydá hlídka jiný varovný zvuk, než když se nebezpečí bude blížit po zemi.
Nejhorší nepřítel surikat
V klanu surikat žije dvacet až třicet zvířat, která navzájem úzce spolupracují. Nejlépe je to vidět při obraně proti nejhoršímu nepříteli surikat: jiným surikatám. Jak zjistili vědci, kteří surikaty v africké Botswaně pozorují už jedenáct let, horší sousedy aby pohledal. Tolerantní k sobě klany nejsou nikdy – prostě nikdy. Jejich kontakty v sobě vždy nesou nějaké známky agrese a v menšině případů skončí tvrdým fyzickým bojem.
Oběti války
Hranice teritorií si surikaty vyznačují odkládáním trusu a pachovými značkami. A každé narušení se trestá. Vědci zjistili, že typická reakce surikat na něj trvá asi 20 minut a má až šest různých fází: zpozorování členů nepřátelského klanu, jejich pronásledování, zastrašování, vyhrabávání jejich doupat, boj a odchod z místa konfliktu. Ve většině pozorovaných případů konflikt skončil tím, že jedna strana ustoupila. V celých 9 % však došlo k boji, po kterém zůstala nejméně jedna mrtvá surikata. Konflikt měl také následky pro celé teritorium. Poražená strana se musela stáhnout do doupat blíže k centru svého území, zatímco ta vítězná expandovala.
Surikaty a ragbisté
Zajímavým objevem je také to, jakým způsobem se surikaty zastrašují. Dělají to stejně jako novozélandští ragbyoví zápasníci – válečným tancem. Ragbyový "haka" vychází z bojových tanců domorodých Maorů a zahrnuje výhružné grimasy, dupání a vyplazování jazyka. Surikaty takový repertoár nemají, vystačí si se vztyčenými ocásky a naježenými kožíšky (pravděpodobně proto, aby vypadaly větší). Když to však udělá celá tlupa najednou, je výsledný efekt docela impozantní. A na sousedy-narušitele válečný tanec zřejmě funguje dobře – jinak se dá jen těžko vysvětlit, že jej surikaty předváděly ve většině (65 %) sousedských sporů.
Pachové graffiti
Surikaty zanechávají na větvičkách, kamenech a někdy dokonce i na jiných surikatách své pachové značky. Nosičem pachu je sekret ze žláz umístěných pod ocáskem. Podle pachu pak surikata pozná, jestli místo označkoval její příbuzný, nepřítel nebo možný partner k páření. Pachový podpis – vědci jej označují za pachové graffiti – však nepochází ze samotných surikat. Producenty pachu jsou bakterie, které ve žlázách surikat žijí. Vědci tu našli 1000 různých typů bakterií, které dohromady vytvářejí 220 různých těkavých sloučenin. Každé zvíře má trochu jiné složení mikroflóry a tím pádem i jiný pach. U členů jednoho klanu si však je mikroflóra podobná, protože zvířata si bakterie předávají při vzájemné péči o srst a dalších společenských kontaktech.
