Domestikace na pohled obyčejné kozy byla významným milníkem. Relativně malá, otužilá a potravně velice nenáročná zvířata si lidé mohli brát s sebou na dlouhé cesty bez obav, že o ně přijdou kvůli drsnějším podmínkám.
Kozí stáda tak se svými majiteli putovala Evropou i Asií a jejich vývojové větve se často promíchávaly. O to překvapivější je, že ještě dnes stále existují prakticky ty samé kozy, které se pásly už v pozdní době bronzové. Za nimi se ovšem musíme vydat na irské zelené ostrovy.
Záhada kostí z Irska: Ovce, nebo kozy?
Do Irska se domácí kozy dostaly před necelými 6000 lety. Mezi starými kosterními pozůstatky je ale jen málo těch, které se dají spolehlivě přisoudit domácím kozám. Důvodem je mimořádná podobnost koz a ovcí, kvůli které se tradičními zooarcheologickými metodami rozlišují jen ztěžka.
Vědci z irské University College Dublin a Queen’s University Belfast se proto obrátili ke genetickým a proteomickým analýzám (proteomika se zabývá studiem proteinů neboli bílkovin). Podrobili jim kozí kosti nalezené v ruinách hradiště Haughey’s Fort z pozdní doby bronzové.
Unikátní genetická linie z doby bronzové
Kosti z hradiště Haughey’s Fort pocházejí z let 1100 až 900 před naším letopočtem. Výsledky jejich analýz odhalily existenci asi 3000 let staré nepřerušené linie, která vede od koz z pozdní doby bronzové přes kozy chované ve středověkém sídlišti Carrickfergus až po současné ohrožené plemeno staroirských koz.
Tyto dlouhosrsté rohaté kozy jsou součástí irského folkloru a kdysi se ve velkých počtech chovaly pro mléko a maso.
Zachrání vědecký objev staroirské kozy?
Dnes existuje jen posledních pár desítek staroirských koz, které žijí polodivokým způsobem života. Právě ony jsou ale podle vědců přímými pokračovatelkami koz, které v Irsku žily v pozdní době bronzové před 3000 lety.
Skutečnost, že jsou živoucí součástí irské historie, by snad mohla věst k větší snaze o záchranu staroirských koz.
Koza bezoárová
(Capra aegagrus)
Druh, který je považován za hlavního předka domácích koz, obývá jihovýchodní Evropu a Malou a Střední Asii. Kozy bezoárové výborně šplhají a zdržují se na extrémně strmých skalních srázech ve výšce až 4000 metrů nad mořem.
V polovině minulého století byly jako lovná zvěř vysazeny na Pálavě. Jejich stáda však enormně poškozovala zdejší unikátní ekosystém a musela být pochytána a odvezena do obory Vřísek u České Lípy.
Své jméno dostala koza bezoárová podle bezoáru – tvrdého shluku spolykaných chlupů v žaludku, kterému se ve středověku připisovaly zázračné účinky. Bezoár měl chránit proti veškerým jedům, vědecké zkoumání to však spolehlivě vyvrátilo.
Koza šrouborohá
(Capra falconeri)
Velký druh divoké kozy a jeden z předků kozy domácí. Obývá středoasijská pohoří, je národním zvířetem Pákistánu. U samců až 160 cm dlouhé a zcela rovné rohy rostou zvláštním vývrtkovitým způsobem.
V době rozmnožování jimi samci svádějí souboje, při kterých se do sebe zaklesnou rohy, přetlačují se a kroutí jimi, dokud jeden nepadne k zemi.
Koza šrouborohá se nesmírně obratně pohybuje v horském terénu s nadmořskou výškou od 500 do 3500 metrů, kde je jejím hlavním predátorem „sněžný levhart“ irbis.
