Prvním domácím zvířetem byl pes, kterého si lidé ochočili z vlčích předků možná už před 30 000 lety. Pes sloužil jako lovec, hlídač, pastevec a společník, ale ne jako hospodářské zvíře. Mezi nimi drží domestikační prvenství koza.
Divocí předkové dnešní kozy domácí
Koza domácí (Capra aegagrus hircus) pravděpodobně vznikla domestikací víc než jednoho divokého předka. Tím hlavním zřejmě byla koza bezoárová, která byla domestikována na území takzvaného Úrodného půlměsíce v oblasti Středního východu, která zhruba odpovídá dnešní části Turecka, Íránu a Iráku.
Dalším domestikačním centrem pak byla oblast kolem řeky Indus v Pákistánu, kde domácí koza vznikla z kozy šrouborohé. Není vyloučeno ani třetí centrum, v němž vznikli předkové malého počtu dnešních plemen.
Nejstarší archeologické nálezy v Íránu
Koza bezoárová i koza šrouborohá byly nejprve vyhledávanou lovnou zvěří, později je neolitičtí zemědělci chovali pro mléko a maso. Zatím nejstarší doklady o existenci domácích koz pocházejí z archeologických nalezišť ležících v blízkosti íránského pohoří Zagros.
Archeologové tu už v minulém století objevili kosterní pozůstatky 32 koz, které žily a rukou člověka zemřely přibližně mezi lety 9600 a 7500 př. n. l. V této oblasti žije divoká koza bezoárová, klidně to tedy mohly být ulovené kozy. Archeologové ovšem zaznamenali pár zvláštních detailů.
Logika lovců versus chovatelů
Mezi kozími kostmi z nalezišť v pohoří Zagros převažují samice. Z pohledu lovců nedává smysl lovit ve velkém samice – jsou fyzicky menší a v zájmu dlouhodobé udržitelnosti populace je třeba, aby rodily kůzlata a dál tak bylo co lovit. Zaměřovat se při lovu na divoké kozly by bylo mnohem logičtější.
Hodně koz a málo kozlů naopak dává velmi dobrý smysl, pokud se na to podíváme optikou hospodářů. Ti potřebují kozy, které by mohli dojit na kozí mléko, a kozel jim stačí jeden na celé velké stádo.
Otisky v cihle a analýza DNA
Důležité je i to, v jakém období života byla zvířata poražena. Kozly tento osud potkal záhy po dosažení dospělosti, kozy žily déle. I to odpovídá chovatelské logice. Úzký vztah mezi kozami a lidmi naznačuje i další objev – otisky rozeklaných kozích kopýtek v hlíně, z níž se vyráběly cihly.
Sečteno a podtrženo: Kozy, které ukončily svou životní dráhu ve vesnicích pohoří Zagros, byly s největší pravděpodobností domestikované. Na pohled vypadaly velmi podobně jako divoká koza bezoárová – velké a s mohutnými šavlovitě zahnutými rohy.
V DNA těchto pradávných koz však vědci z irské Trinity College Dublin objevili neklamnou známku domestikačního procesu: sníženou rozmanitost samčího Y chromozomu, která vypovídá o tom, že šanci na rozmnožování měl velmi omezený počet kozlů.
Koza bezoárová:
Předek z Pálavy
Druh, který je považován za hlavního předka domácích koz, obývá jihovýchodní Evropu a Malou a Střední Asii. Kozy bezoárové výborně šplhají a zdržují se na extrémně strmých skalních srázech ve výšce až 4000 metrů nad mořem.
V polovině minulého století byly jako lovná zvěř vysazeny na Pálavě. Jejich stáda však enormně poškozovala zdejší unikátní ekosystém a musela být pochytána a odvezena do obory Vřísek u České Lípy.
Své jméno dostala koza bezoárová podle bezoáru – tvrdého shluku spolykaných chlupů v žaludku, kterému se ve středověku připisovaly zázračné účinky. Bezoár měl chránit proti veškerým jedům, vědecké zkoumání to však spolehlivě vyvrátilo.
Koza šrouborohá:
Rohy jako vývrtka
Velký druh divoké kozy a jeden z předků kozy domácí. Obývá středoasijská pohoří, je národním zvířetem Pákistánu. U samců až 160 cm dlouhé a zcela rovné rohy rostou zvláštním vývrtkovitým způsobem.
V době rozmnožování jimi samci svádějí souboje, při kterých se do sebe zaklesnou rohy, přetlačují se a kroutí jimi, dokud jeden nepadne k zemi. Koza šrouborohá se nesmírně obratně pohybuje v horském terénu, kde je jejím hlavním predátorem irbis (sněžný levhart).
