Superschopnost nemusí být vidět na první pohled. Kdyby před vás někdo postavil jihoamerického hlodavce rodu Phyllotis, bez váhání byste ho označili za obyčejnou myš. Jenže je tu pár háčků. Zaprvé myšovitě vyhlížející zvířátko není skutečná myš (i když v angličtině se tak označuje), ale dlouhoocasý zástupce čeledi křečkovitých.
Zadruhé – a to především – tihle křečci dokážou přežít a prosperovat i tam, kde by člověk výskyt „myší“ dvakrát nečekal. A to těsně pod vrcholky andských velehor, kam lidé chodí jen výjimečně.
Záhada z andských velehor: Oběť, nebo normální obyvatel?
První náznaky o výskytu křečků ve vysokých nadmořských výškách pocházejí ještě z minulého století. Archeologové tehdy našli jejich přírodní mumie na několika andských vrcholcích. Domnívali se však, že tito hlodavci byli černými pasažéry v karavanách Inků, které čas od času vykonaly pouť na posvátná obětní místa v extrémních výškách.
V roce 2020 se však objevilo nové vysvětlení: „Myši“ ve vysokých nadmořských výškách trvale žijí. Na vlastní oči se o výskytu hlodavců na andských vrcholcích přesvědčil biolog Jay Storz z Univerzity v Nebrasce-Lincolnu během horolezecké expedice na neaktivní vulkán Llullaillaco na hranicích Argentiny a Chile.
Mocná myš z vulkánu Llullaillaco
Po víc než osmi hodinách lezení, když už byli skoro na samém vrcholku, uslyšel Jay volání kolegy: „Jayi, tady je myš!“ Ve výšce přes 6700 metrů nad mořem dosud nebyl žádný savec pozorován. Přesto tam hlodavec – kterému se následně dostalo přezdívky Mighty Mouse, tedy mocná myš – skutečně byl. A na šokovaného biologa párkrát vykoukl zpod kamene, kde měl zřejmě úkryt.
Průzkum oblasti pak přinesl několik mumifikovaných mrtvolek, které byly identifikovány jako křečci druhu Phyllotis vaccarum. Uhynuli dávno poté, co říši Inků smetla historie.
Jak superhlodavec zvládá extrémní výzvy?
Vědět, že pod andskými vrcholky nerušeně (pokud tedy nepočítáme šokované biology) žije populace křečků, Jayi Storzovi a jeho kolegům nestačilo. V nadmořské výšce kolem 6700 m teploty prakticky nikdy nestoupají nad nulu a přítomnost kyslíku ve vzduchu je pouhých 44 %.
Ani trénovaný a dobře aklimatizovaný horolezec v takovém prostředí nepřežije déle než po dobu nutnou k výstupu na vrchol a cestu zpět. Křečci tak dokázali překonat pro savce obrovskou výzvu – a vědce zajímalo, jak to udělali.
Hledání superschopností
Naštěstí pro vědce křečci Phyllotis vaccarum mají zřejmě ze všech savců největší výškový areál výskytu. Nežijí jen pod vrcholky velehor, ale i na jejich úpatích v nadmořské výšce, která odpovídá hladině moře, a také ve středních polohách.
Vědci tak mohli odchytit celkem 167 křečků z různých nadmořských výšek, srovnat jejich genetiku a v laboratorním prostředí sledovat reakce těla na simulované vysokohorské prostředí. Cílem těchto experimentů bylo odhalit genetické a fyziologické změny, které z napohled obyčejných zvířátek dělají superhlodavce.
Pro nejvýše žijící savce je hlavní teplo
Asi nepřekvapí, že křečci Phyllotis vaccarum z extrémních nadmořských výšek se od svých blízkých příbuzných z nížin lišili výkonnější termoregulací. V chladném prostředí vygenerovali třesem kosterních svalů daleko více tělesného tepla. V udržování stálé tělesné teploty jim pomáhala i výkonnější hnědá tuková tkáň, která spaluje energii a produkuje teplo.
Pro drobného savce jde o klíčové přizpůsobení, protože malá zvířata v chladném prostředí ztrácejí tělesné teplo rychleji než ta velká. Méně předvídatelný objev však na vědce čekal v momentu, kdy se zaměřili na to, jak křečci zvládají snížený obsah kyslíku ve vysokohorském ovzduší.
Jedovatá potrava a horský mráz
Běžnou adaptací vysokohorských savců je úprava krevního barviva hemoglobinu tak, aby lépe vázalo kyslík a dokázalo jím zásobovat tkáně i v prostředí, kde je ho pomálu. „Mocné myši“ se však touto cestou kupodivu nevydaly. Místo vylepšeného hemoglobinu mají změny v několika genech, které souvisejí s metabolismem a s ekonomičtějším využíváním kyslíku v těle.
Zcela nečekaný pak byl další objev: Křečci Phyllotis vaccarum mají genetickou výbavičku, která jim umožňuje bez obav trávit jedovaté rostliny. V prostředí, kde je potravy opravdu poskrovnu, to může být velmi užitečná adaptace, která dává výrazu „nevybíravý v jídle“ nový rozměr.
Vliv vulkánů na detoxikační schopnosti
Vědci se ale domnívají, že detoxikační schopnosti „mocných myší“ souvisí nejen s nouzí o potravu a rostlinnými toxiny, ale i se samotným životním prostředím.
Vulkány, jako je dnes již neaktivní vulkán Llullaillaco, uvolňují do okolí množství kovů a dalších toxických látek. Ty pak přecházejí do tkání rostlin, které rostou na jejich svazích a které poskytují křečkům zdroje potravy. Ale i tomu se křečci Phyllotis vaccarum dokázali přizpůsobit. Přezdívka „mocné myši“ na ně opravdu sedí.
Pišťucha velkouchá
Druhý nejvýše žijící savec na světě
Křečkovi druhu Phyllotis vaccarum dnes po zásluze patří titul nejvýše žijícího savce na Zemi. Na druhé místo tak odsunul dosavadního rekordmana: himálajskou pišťuchu velkouchou (Ochotona macrotis), která se vyskytuje až do nadmořské výšky 6130 m.
Asi 20 cm dlouhé zvířátko svým vzhledem připomíná morče, patří ale do řádu zajícovců a hlodavcům je tedy příbuzné jen vzdáleně. Tyto pišťuchy obývají horské oblasti střední Asie, v nichž se živí trávou, mechy a lišejníky. Nevyhrabávají si nory, ale ukrývají se ve skalních štěrbinách a v suti mezi kameny.
Zajímá vás svět fascinujících zvířat? Podívejte se na další zajímavosti:
