Pod pojmem vesmírné počasí si nepředstavujme teploty na Marsu nebo množství kyselých srážek na Venuši. Jedná se o celou škálu jevů, které ovlivňují naši planetu. Zjednodušeně řečeno jde o aktivitu Slunce a její vliv na Zemi. Proudy vysokoenergetických částic ze Slunce mohou vyvolat krásné polární záře, ale také ohrozit družice na oběžné dráze nebo poškodit energetické soustavy.
Slunce pod dozorem
Slunce je dnes velmi podrobně sledováno družicemi a sondami. O každé erupci nebo tak zvaném úniku koronální hmoty víme prakticky okamžitě. Ale to nestačí. Vědci potřebují pochopit procesy uvnitř samotného Slunce. Nechtějí jen pozorovat erupci, ale v předstihu vědět, že k ní může dojít. Je sice pravda, že většina oblaků nabitých částic Zemi mine. Pokud ale směřují k nám, hraje čas důležitou roli. Dorazit mohou za několik dnů ale také za pár hodin. Na takovou ránu potřebují být energetické sítě připraveny.
Uvnitř Slunce
Geoffrey Vasil z University of Sydney a jeho kolegové přišli se studií, která by mohla poskytnout pevný teoretický rámec pro zlepšení našeho chápání vnitřního magnetického dynama Slunce. Jeho záření je důsledkem termojaderné fúze, která probíhá v jeho jádru. Mezi jádrem a viditelnou atmosférou se nachází dvě obří vrstvy.
Blíže k jádru je vrstva v zářivé rovnováze, která má tloušťku asi 500 tisíc kilometrů. Zářivá rovnováha znamená, že co atomy v této vrstvě pohltí, to také později vyzáří. Nad ní je konvektivní zóna o tloušťce 200 tisíc kilometrů. Podobá se hrnci s vroucí vodou. Teplo se v ní přenáší prouděním, odborně konvencí. Studenější hmota padá směrem ke středu Slunce, kde se ohřívá a dostává se nahoru, kde zase vychladne a padá dolů. Podobný proces způsobuje značné turbulence a promíchávání materiálu.
Místo buněk doutníky
Stávající sluneční teorie předpokládá, že největší víry a vířivé proudy vypadají jako obří kruhové konvektivní buňky. Nikdy se je však nepodařilo najít a potvrdit. Podle Geoffreyho Vasila to má svůj důvod. Místo kruhových buněk se proudění rozpadá do vysokých rotujících sloupů ve tvaru doutníků o průměru „jen“ 30 000 kilometrů.
To je podle něj způsobeno mnohem silnějším vlivem rotace Slunce, než se dosud předpokládalo. Vědci to přirovnávají k tužce. Pokud ji roztočíte dostatečně rychle, bude stát na hrotu. Podobně se mohou chovat i tenké buňky rotující v konvektivní zóně. Pokud se zohlední rotace Slunce, odpovídá nový model pozorovaným datům a mohl by výrazně zlepšit naše chápání elektromagnetického chování Slunce.
Slunce a elektřina
Sluneční bouře mohou být pro lidstvo nebezpečné. Ani ne tak pro naše zdraví, jako spíše pro naše přístroje. Sluneční bouře v roce 1859 zasáhla začínající telegrafní systém z Melbourne do New Yorku. V roce 1989 způsobila sluneční bouře rozsáhlý výpadek proudu v Kanadě.
Slunce, které nám dává světlo, tak může způsobit i pořádnou tmu! V roce 2012 prošla kolem Země sluneční bouře podobného rozsahu jako ta z roku 1859. Oblak nabitých částic nás minul o pouhých devět dní. Zásah Země velkou sluneční bouří je poměrně vzácný, ale v dnešní době, kdy jsme závislí na elektronice, musíme být připraveni.
