Příšera velká jako ostrov
Ještě ve středověku nikdo nepochyboval, že v mořích žijí obrovité příšery zvané krakeni, které mohou stáhnout ke dnu celou loď. Příběhy o obrovském mořském monstru s mnoha chapadly nebo klepety kolovaly mezi námořníky na severu Evropy odpradávna.
První písemné zprávy o tomto mytickém stvoření však pocházejí až od biskupa Pontoppidana z poloviny 18. století. Popisuje krakena jako zvíře velikosti plovoucího ostrova, které – když se prudce ponoří – může vytvořit takový vír, že s sebou stáhne pod vodu celou loď.
Obluda podobná chobotnici
Nejstarší vyobrazení mořských příšer ze severských legend ukazují jakési křížence mezi rybou a krabem, prostě ryby s klepety a množstvím článkovaných noh. Od 18. století byl však kraken zpodobňován nejčastěji jako obluda podobná chobotnici.
Podle biskupa byla tato příšera často zaměňována s ostrovem. Dokonce se domníval, že některé ostrovy zakreslené na mapách, které jsou viditelné pouze příležitostně, jsou ve skutečnosti odpočívající krakeni.
Video krakatice obrovské:
Dnes si ale myslíme, že některé z jevů, které Pontoppidan připisoval krakenům, byly ve skutečnosti výsledkem sopečné činnosti v okolí Islandu, kde se tehdy Seveřané celkem často plavili. Jde o probublávání z moře (dech podmořské obludy) a náhlá vynoření a zase mizení nových ostrůvků.
Obrovští hlavonožci
Sopky ale nevysvětlují všechna „pozorování“ krakenů. Když totiž Vikingové vyráželi na svých dlouhých lodích drakkarech z rodné Skandinávie přes Island k severoamerickým břehům, potkávali nejrůznější mořské tvory. Dosud neznámé druhy velryb a také obrovské hlavonožce, jejichž mrtvoly čas od času vyplavovalo moře. Některá z těchto zvířat mohla námořníky opravdu ohrozit.
Lodě Vikingů byly totiž z dnešního hlediska nepatrné kocábky, často měřily jen okolo dvaceti metrů. Nebyly tedy delší než velcí kytovci a hlavonožci, spíše naopak (nejdelší ulovený plejtvák obrovský měl přes 33 metrů).
Ostatně ani plavidla, se kterými Kryštof Kolumbus roku 1492 „objevil“ Ameriku nebyla o mnoho větší. Dvě doprovodné lodi Pinta a Niňa byly sotva dvacetimetrové s posádkou zhruba 25 námořníků. Vlajková Santa Maria měla jen o pár metrů více a vezla čtyřicet mužů. Není proto divu, že k možné existenci mořských oblud přistupovali tehdejší lidé s velkou vážností a obavami.
Nevěřící vědci
S nástupem moderní vědy – a také tím, že se Evropané v pořádku vraceli z objevitelských cest po celé Zemi – odborníci usoudili, že kdyby nějací obrovští hlavonožci existovali, byli by už dávno objeveni.
Ti, kteří věřili v existenci obřích chobotnic nebo kalmarů, byli proto vystaveni posměchu kolegů. Takový osud potkal i do té doby váženého francouzského přírodovědce Pierra Denis-Monforta. Ten totiž roku 1802 publikoval knihu, ve které cituje svědectví námořníků ze severofrancouzského přístavu Saint-Malo.
Tvrdili, že když kotvili u břehů západní Afriky v Angole, napadla jejich plachetnici mořská obluda. Její chapadla prý byla tak dlouhá jako stožáry lodi. Plavci se bránili noži i sekyrami. Když už hrozilo, že se loď pod váhou útočícího tvora převrhne, začali se námořníci modlit ke sv. Tomášovi. Bojovat ale nepřestali.
Poražená krakatice
Nakonec se námořníkům podařilo usekat útočníkovi nějaká chapadla. Obludná krakatice se pak pustila a potopila do moře. Námořníci po návratu domů nechali malíře v Saint-Malo ozdobit místní kapli sv. Tomáše děkovným obrazem, která znázorňoval celou událost.
Obraz je velmi naivní (nemaloval ho také žádný odborník), což zřejmě pověsti Denis-Monforta zlomilo vaz. Jeho kolegové tvrdili, že člověk, který vědeckou knihu o hlavonožcích dokládá něčím takovým, musí být natolik důvěřivý, že se nemůže nikdy dobrat pravdy.
Jak velcí jsou „krakeni“?
Nakonec se však ukázalo, že Denis-Monfort měl pravdu. Trvalo to jen několik desítek let. V roce 1861 u Kanárských ostrovů posádka parníku Alecton pozorovala obří krakatici na hladině oceánu. Tvora se dokonce pokusili ulovit, ale utekl jim. Přesto bylo toto svědectví natolik důvěryhodné, že existence krakenů byla definitivně považovaná za prokázanou.
Od té doby se odborníci už jen dohadují, jaké velikosti mohou tito obří hlavonožci dorůst. Víme zatím, že největší krakatice druhu Architeuthis dux měří i s chapadly až 18 metrů. Možná ale v hlubinách moří žijí ještě větší jedinci. Nasvědčují tomu alespoň rozměry jizev na kůži vorvaňů, kteří se velkými hlavonožci živí. Jizvy zanechávají přísavky, které mají hlavonožci na chapadlech a podle kterých se dá odhadnout velikost zvířete.
Mořský mnich
Nálezy znetvořených částí těl obrovských krakatic inspirovaly naše předky k různým legendám. Pravděpodobně i o mořském mnichovi. Tento tvor byl prý ve středověku několikrát pozorován a dokonce i chycen.
Asi nejslavnější exemplář ulovili kolem roku 1450 v průlivu Sund mezi Dánskem a Švédskem. Měřil přes dva metry. Protože měl údajně jakousi suknici, holou hlavu a potrhané údy – jako tehdejší mniši – nechali ho místní lidé s úctou pohřbít.
Podoba „mořského mnicha“ a potrhaného těla velké krakatice je celkem zjevná, alespoň na rekonstrukci, kterou provedl v 19. století přírodovědec Steenstrup. Nelze ale vyloučit, že vzorem pro mořského mnicha byl ve skutečnosti zatoulaný mrož.
