Kdybychom si před sebe položili mapu a vybrali si přibližný místopisný trojúhelník vymezený městy Plauen (Plavno), Halle a Zittau (Žitava), možná nás překvapí, v kolika dalších se rodily mašinky nebo jejich příslušenství. Pro někoho to bude až zarážející, že na poměrně malém prostoru bylo soustředěno tolik středisek: Zwickau (Cvikov), Glauchau, Chemnitz (tehdejší Karl-Marx-Stadt), Annaberg-Buchholz, Marienberg, Olbernhau, Glasshütte, Radebeul, Köthen, Radeberg, Bautzen (Budyšín), Oybin a také Lipsko a Drážďany. A to musíme počítat další podniky v Berlíně a především centrálu PIKO v několikrát zmiňovaném Sonnebergu.
Mistři svého řemesla
Už v minulém povídání o "záhadných krabičkách" jsme si u čtyř podniků ukázali, že k mašinkám dospěly postupně a někdy i dílem náhody. Většinou se firmy zabývaly něčím, co s mašinkami mělo nějakou spojitost. Ovšem byli i takoví, kteří prostě věděli a chtěli navázat na bohatou tradici vláčkařských firem. A nějakou dobu to dokonce vypadalo, že se jim bude dařit, protože poválečný svět chtěl zapomenout na prožité šestileté hrůzy a chtěl se bavit. A tak se na scéně objevili skuteční mistři: Gerhard Hruska, Werner Zeuke, Johannes Gützold, Herbert Franzke, Erich Noch, Gerhard Schicht, Rudolf Auhagen, Fritz Pilz či Gustav Kiesewetter.
Nelehké osudy
Pokud vám výše uvedená jména příliš neříkají, není divu. Většina z nich zmizela z mapy modelové železnice po druhém velkém znárodnění soukromých i polosoukromých podniků v roce 1972. Sice jim bylo umožněno nadále zastávat vedoucí posty v podnicích, ale většinou to dopadlo tak, že se bývalí majitelé vzdali funkcí, protože nebyli většinou spokojeni se způsobem vedení a sami toho příliš nezmohli. Byly to případy následujících generací: Bernda Gützolda, Rüdigera Franzke či Gerharda Hrusky a následně jeho syna Dietera. Například posledně jmenovaný podnik, jehož nové jméno znělo VEB Modellbahnzubehör Glashütte zcela změnil sortiment – pro české modeláře vyráběl zajímavé modely plastových autíček pod značkou Permot.
Složité vztahy
Prakticky všechny podniky dostaly nový titul, ale paradoxně u většiny nadále zůstaly obchodní značky, pod nimiž byly známé. PIKO zaštiťovalo jejich distribuci, ale třeba na svých krabičkách uvádělo jméno Schicht. Další podnik vystupoval jako VEB Modellspielwaren Köthen, ale nadále byl zaštítěn původním názvem TeMos, Berliner-TT-Bahnen zejména kvůli exportu nadále označoval výrobky jako TT Zeuke… Přeci jenom i v reálném socialismu bylo zřejmé, že dobrá obchodní značka se jen tak nezahazuje. Podniky postupně všechny sklouzly pod firemní moloch Kombinat Spielwaren Sonneberg (i když nadále působily tam, kde měly původní sídlo). Až po změně politických poměrů a sjednocení Německa se opět postavily – většinou s menším úspěchem – na vlastní nohy.
Jako detektivka
Dohledávat jednotlivé vazby nebo některé podniky, které vzdaly marný boj s úřednickým šimlem, připomínalo občas kriminální zápletku, a jako v případě Rüdigera Franzke (TeMos) dokonce na vězení došlo. Ovšemže ne kvůli vraždě, ale snaze opustit svazující NDR a pokusit se prorazit na Západě. Tak, jak se to podařilo Erichu Nochovi nebo Luise Herr, i za cenu ztráty většiny majetku a výrobních prostředků.
