Stolní hry mají tak dlouhou historii, že bychom jejich kořeny našli už v době kamenné. Z této éry se dochovaly drobné sošky z mamutoviny, které podle archeologů zdobily oltáře pravěkých božstev. Je ale možné, že s nimi šamani věštili úspěch lovcům, kteří potřebovali i určitou porci štěstí k dosažení úspěchu. Právě náhoda a štěstí je to, co spojovalo hru se světem bohů. Konkrétní důkazy pocházejí z nejstarších měst starověkého Sumeru před pěti tisíci lety.
Kosti a kostky
Astragaly lze považovat za prokazatelně nejstarší herní pomůcku. Tyto drobné zvířecí kosti svojí pravidelností umožňují vrhat je na způsob kostek a původně byly spojené s věštěním budoucnosti. Doplněné o různé značky a symboly se astragaly staly součástí prvních pravěkých her.
Tyto soutěže byly spojené vedle náhody i s jistou mírou zručnosti. Hráč tedy vyhodil drobné kamínky nebo kosti do vzduchu a snažil se je zachytit na hřbetu ruky nebo mezitím jiné sebrat ze země. Dalším vývojem se od herních kamenů odlišily kostky, které čistě prvkem náhody určovaly možnosti pohybu žetonů po herní desce.
Deskovky faraónů
První herní plánky byly črtány do země nebo písku. Později je nahradila pevná deska doplněná uměle vytvořenými hracími kameny. Nejstarším dokladem stolní hry je egyptský mehen, ve tvaru hada stočeného do spirály a opatřeného políčky s hieroglyfy. Takto zdobený hliněný kotouč byl nalezen v hrobce prince ze třetího tisíciletí před naším letopočtem.
Možná jen o málo mladší je hra senet s jednoduchým plánem, ovšem složitějšími pravidly a množstvím figurek. Tato oblíbená hra egyptských faraonů se sama mohla inspirovat v bezejmenné hře nalezené v sumerském městě Ur. Uvedené hry spojuje známý princip závodu, kdy cílem hráče je projít dráhu se všemi svými kameny dříve než soupeř. Některá pole vrací kámen zpět, dávají bonusy nebo vyžadují hod určitého čísla na plochých bodovacích dřívkách.
Devět mužů
Pod záhadným názvem se ukrývá jednoduchá hra mlýnek, kterou můžeme jistě označit za nejhranější deskovku všech dob. Konkurovat by jí mohly snad jen mnohem mladší středověké karty. Nejstarší vyobrazení mlýnku totiž pochází už z doby bronzové a původně se hrál pouze se třemi kameny, jak uvádí i římské pojmenování terni lapilli. Úkolem hráče bylo uspořádat své žetony do linie a zároveň to nedovolit soupeři.
Hra bez kostek se tedy podobala piškvorkám, ale s kameny bylo po nasazení do hry možno dále pohybovat. Mladší varianta s devíti žetony neboli muži se hraje dodnes pod názvem mlýn. Hra byla ve středověku natolik oblíbená, že její plán bychom našli vyrytý v deskách stolů i dlažbě kostelů a jeho podobu obsahuje dokonce i trůn císaře Karla Velikého v Cáchách. Důvod je prostý, cenný mramor byl totiž druhotně upraven ze starší římské stavby.
Otroci štěstěny
Římané holdovali zejména kostkám a hráčská vášeň byla často terčem kritiky, neboť šlo o hazard. Neúspěch při sázení totiž mohl hráče přivést až do otroctví. Herní závislostí proslul první římský císař Augustus a množství nálezů kostek pochází i z legionářských táborů.
Neméně populární byly i deskové hry s kostkami jako duodecim sriptorum, tedy hra dvanácti znaků, kde se žetony pohybovaly po dráze podobně jako v senetu. Naopak hrou bez náhody byla latrunculi s pravidelnou sítí polí, kde bílé a černé kameny představovaly vojáky v bitvě, kteří se navzájem mohli zajímat.
Tajemství hry
Zatímco v dlažbě římského Forum Romanum bylo nalezeno přes sto rytin různých herních plánů, pravidla latrunculi se doposud nepodařilo rozluštit. Důkazem rozšíření variací této hry i za hranice Římské říše se stal i nedávný nález dřevěné desky z hrobky germánského náčelníka u slovenského Popradu. Vandalský velmož pohřbený okolo roku 375 n. l. si hru i se skleněnými žetony patrně přivezl ze své služby v římském vojsku.
Keltská matematika
Unikátní objev hrací desky je nejlépe zachovanou pravěkou deskovkou severně od Alp. Důvod je prostý, dřevo podléhá zkáze, a proto nelze říct, zda obdobným hrám neholdovali už Keltové v prvním století před Kristem.
Nálezy zvláštních podlouhlých kostek totiž ukazují na značnou oblibu her i na keltských oppidech. Kvádříkové kostky jsou dokladem rozvinuté matematiky. Nemají totiž běžné bodové označení, ale značky jsou jen na některých stěnách a hodnoty proto padají s různou pravděpodobností.
Král a piráti
V raném středověku, kdy vikinské drakary ovládaly severní moře, trénovali mladí vojevůdci své dovednosti na hře tafl (nebo hnefatafl). Jednalo se o simulaci boje mezi nájezdníky a královskou družinou. Množství variací taflu odkazuje na princip herní asymetrie, kde každý hráč má jiný počet figur i cíle vítězství.
Obliba těchto her bez náhody, a tudíž bez kostek, dokazuje irský Fidchell, skotský Ard-ri nebo komplikovaná středověká hra Alea. Stolní hry zkrátka bavily naše předky a dávaly jim možnost pokoušet štěstěnu i otestovat schopnosti. Možnost zahrát si některou z nich máte i dnes, často stačí jen načrtnout desku a několik kamínků.
Královská hra z Ur
Ve skutečnosti bezejmenná desková hra objevená britským archeologem Leonardem Woolleyem při vykopávkách pohřebiště starověkých králů mezopotámského města Ur. Zbytky malované dřevěné desky a podivné triangulární hrací kameny byly brzy zrekonstruovány, ale dlouho chyběla pravidla, jak tuto čtyři a půl tisíce let starou sumerskou hru hrát.
Až počátkem osmdesátých let kurátor Britského muzea Irvin Finkel náhodou přeložil klínové písmo na jedné z babylónských destiček a zůstal udiven. Hliněná tabulka totiž byla ve skutečnosti dopisem babylónského astronoma z roku 177 před Kristem, kde svému řeckému příteli pečlivě popsal hru dvaceti polí. Dávno pohřbená hra se rázem stala nejstarší deskovkou na světě a teď si jí můžete zahrát i vy, najdete ji totiž jako vystřihovánku z Ábíčka.
