Pozemský život byl ve středověku vnímán jako pouhá první část dlouhé pouti, po které následovalo buď spasení v nebi, nebo věčné zatracení v pekle. Počestný člověk se proto celý život připravoval na to, co bude po smrti. I z tohoto důvodu známe u význačných osobností častěji přesné datum úmrtí, spíše než datum narození. A právě tyto detailní zápisy obsahující mnohdy hodinu i minutu smrti, bývají někdy zdrojem až neřešitelných záhad. Kolem odchodu na onen svět u Jana IV. Popela z Lobkowicz (1510–1570) je jich hned několik.
Jan IV. Popel z Lobkowicz měl vliv
V polovině šestnáctého století byl Jan IV. Popel z Lobkowicz nejvýznamnějším šlechticem Českého království. Z dnešního pohledu bychom ho mohli nazvat místokrálem. Když byl totiž král Ferdinand I. na cestách, zastupoval ho právě Nejvyšší pražský purkrabí Lobkowicz – Jan.
Byl nejbohatším příslušníkem panského stavu v Plzeňském kraji, vlastnil mimo jiné hrad Trosky, Tachov i samotný Horšovský Týn. Nechal zde přestavět původní hrad na současný renesanční zámek. Vedle Pražského hradu na Hradčanském náměstí také můžeme dodnes obdivovat honosný Schwarzenberský palác, který si šlechtic nechal postavit jako své sídlo a kde ve svých šedesáti letech zemřel.
Záhadně odkládaný pohřeb
Když Jan Popel na Hradčanech jedenáctého dubna 1570 sepisoval svou závěť, nemohl tušit, že jeho přání být skromně pohřben v kostele sv. Petra a Pavla v Horšovském Týně dá vzniknout záhadě, která ani po více než 450 letech zatím nezná řešení. A není v souvislosti se smrtí císařského rady zdaleka jediná.
Tou první záhadou je fakt, že pohřeb se ze a zatím nezjištěných důvodů konal v Horšovském Týně až dlouhých devět let po Janově smrti. Z chrámu svatého Víta na Pražském hradě doputoval sarkofág do kostela v jihozápadních Čechách až osmého května 1579.
Tehdy „bylo Janovo tělo v cínové rakvi za účasti rodiny a četných smutečních hostů všech společenských vrstev i poddaných slavnostně pohřbeno do hrobky pod prostředním oltářem“. Proč trvala Janova poslední cesta tak dlouho, snad ukáže následující výzkum spolku Naše historie a odborníků z Národního památkového ústavu.
Tajemství znovu objevené hrobky
Až do dubna 2023 bylo také tajemstvím, kde Janova hrobka v kostele přesně leží. Naši předci ji sice v roce 1911 objevili, ale přesný popis místa se ztratil. Teprve letos na jaře experti ze spolku Naše historie navrtali podzemní prostor a speciální teleskopickou kamerou se jim podařilo rozluštit poničený nápis na cínovém sarkofágu.
Začátek jednoduše vyrytého, nicméně krasopisného textu nenechává nikoho na pochybách: „LETA PANE MDLXX W NEDELI-IUBILATE W HODINU DRUHU NA PUL – ORLOGI PO PUL NOCY UMRZEL JEST – WYSOCE ROZENY PAN PAN JAN – STARSSI Z LOBKOWICZ…“.
Další záhada: Zmatek v kalendáři
Uvnitř tedy skutečně odpočívá místokrál Ferdinanda I a zemřel v půl druhé ráno. Zároveň se však objevuje další záhada. Zatímco rok 1570, tedy MDLXX je jasný, datum smrti nesedí. Slovní spojení „v neděli iubilate“ odkazuje na šestnáctého dubna, jenže i seriózní historická literatura založená na dobových záznamech uvádí jako datum skonu dvanáctý duben. Jak k rozdílu došlo a které datum je správné zatím badatelé nevědí.
Jak se dostat do hrobky bez jejího poškození?
Současná archeologie už dávno není jen o lopatě a krumpáči. Spíše naopak. Historicky cenná místa se archeologové snaží zanechat co možná nejvíce nedotčená pro budoucí dokonalejší metody výzkumu.
Není tedy například možné jednoduše do hrobky vstoupit nebo snad dokonce s čímkoliv v ní manipulovat. Badatelé používají nedestruktivní způsoby výzkumu, kdy zkoumanou dutinu pouze navrtají a dovnitř prostrčí teleskopickou průzkumnou kameru. Musí přitom také zajistit, aby se uvnitř prostory (v tomto případě hrobky) nezměnilo mikroklima, což by mohlo následně veškeré artefakty poškodit.
