Ruští vědci se rozhodně nemuseli bát, že by v roce 1961 v průběhu 108 minut dlouhého letu trpěl první kosmonaut Jurij Alexejevič Gagarin hlady. Přesto na palubě lodi Vostok-1 jídlo připravené měl. Nebylo to občerstvení, šlo o vědecký experiment. Bylo důležité zjistit, jestli bude kosmonaut moci při kosmickém letu polykat, zda se nezačne dusit nebo jestli se nevyskytnou jiné komplikace.
Kosmická jídla a nápoje byly tehdy ve velkých tubách, které se podobaly pastě na zuby, jen ty popisky byly jiné: káva s mlé- kem, masovo-játrová paštika a jako zákusek čokoládový krém.
Zákaz drobků ve vesmíru
Američané začali stejně jako Rusové s jídly v tubách a sáčcích, ale příliš se jim nelíbilo, že by jejich astronauti jedli jen kašovitou stravu. Co ale bylo horší, nelíbilo se to ani astronautům. Přání mít k jídlu alespoň kousek chleba narážel na problém, který nám na Zemi připadá banální, ale v kosmické lodi na oběžné dráze může být nejen nepříjemný, ale i nebezpečný.
Jídlo ve vesmíru
Riziko drobků ve vesmíru si ověřili na misi Gemini 3 také astronauti John Young a Gus Grissom, kteří se pokusili vychutnat si přísně zakázaný hovězí sendvič a řádně zamořili celou loď drobky. Jenže zatímco vás mohou tak maximálně zlobit drobky za trikem nebo v posteli, astronautům se mohou dostat do zařízení lodi. Bylo potřeba vyhlásit drobkům válku.
Jednosoustová jídla
Američané i Rusové nakonec chléb do kosmického jídelníčku dostali stejně jako sýrové a hovězí sendviče a moučníky s příchutí datlí nebo jahod. Jenže vypadaly dost divně. Měly podobu malých kostek přesně tak na jedno sousto a ještě bývaly potažené tenkou vrstvou želatiny.
Jednosoustová jídla (včetně slaniny) měly na palubě na přelomu 60. a 70. let posádky lunárních misí Apollo. Jenže když roku 1981 startoval první z amerických raketoplánů Columbia, měl ve svých zásobách i úplně normálně vyhlížející krajíce žitného chleba. Kam se poděl ten strach z drobků?
Inu raketoplán už byl tak velký a měl takovou zásobu energie, že si astronauté mohli dovolit po jídle vyluxovat. Přesto se s obyčejným chlebem na palubě současných lodí nesetkáte. Většinu pečiva nahrazují placky – tortilly. Jejich hlavní výhodou je, že se nedrobí.
Miska na lžíci a jiné pytlíčky
Velkou část nabídky vesmírného bufetu tvoří sáčky a pytlíčky. Jsou v nich jak příchuti nápojů, tak dehydratovaná jídla. Aby se dostaly do konzumovatelného stavu, musí se do nich speciální vodní pistolí vstříknout trochu teplé nebo studené vody, promačkat a počkat, až obsah nasákne nebo se rozpustí.
V projektu Apollo se poprvé objevilo také balení nazývané „miska na lžíci“. Ty mívaly z jedné strany malý otvor pro napouštění horké vody a z druhé strany se daly otevřít po celé délce, aby se obsah dal vyjíst lžící.
Současný jídelníček na vesmírné stanici
Když se podíváme na dnešní nabídku jídla na Mezinárodní vesmírné stanici,
už je ani vyjmenovávat nestačí. Proto je obecně specialisté na vesmírnou kuchyni dělí do několika skupin.
První jsou nápoje, ovšem bez vody. Tu si do nich musí astronauti sami přidat dávkovací pistolí. Ze stříbrných sáčků se pak pijí speciálním uzavíratelným brčkem. Pak najdeme čerstvá jídla – většinou jídla s dvoudenní spotřebou. Ty jsou jedním z důvodů, proč mají posádky Mezinárodní vesmírné stanice rády návštěvy zásobovacích lodí.
Další je ionizujícím zářením konzervované maso. Najdete i potraviny se středním množstvím obsažené vlhkosti, třeba sušené ovoce, anebo potraviny v přirozené formě (hlavně oříšky, cereální tyčinky, sušenky a konzervy). Ke všem se nedávno přidaly potraviny vyprodukované přímo na vesmírné stanici. Vlastně je to zatím jen salát a feferonky, ale plány už jsou velké.
Nápojové automaty na ISS
První nápojový automat se objevil v raketoplánu Endeavour v roce 1995. Výživoví poradci z něj ale moc radosti neměli. Obsahoval totiž Coca-Colu a ta je sycená oxidem uhličitým. Sycené nápoje se obecně chovají v mikrogravitaci divně. Bublinky z nich neutíkají k hladině, ale zůstávají rozptýlené v kapalině. Nevypadalo příliš zdravě, když astronauti srkali takovou pěnu.
Mnohem užitečnější je pressovač ISSpresso, který mají astronauti na palubě Mezinárodní vesmírné stanice v současnosti. Funguje na kapsle tak jako pozemské automaty. Jenom na konci nenatočí kávu nebo čaj do kelímku, ale do stříbrného plastového sáčku.
Hrníček pro astronauty
S úvahami a později i s patentem na otevřený hrníček pro popíjení kávy v mikrogravitaci přišel astronaut Donald Petit. Proč něco takového? U nápojů není důležité jen to, jak chutnají na jazyku, ale i to, jak voní. V případě čaje a kávy vůně přímo přispívá k pocitu relaxace. Jenže něco takového není možné, když ji pijete brčkem ze sáčku.
Petit přišel s návrhem nádobky, ve které gravitaci nahradily kapilární jevy. Takové nádobky mají na jedné straně ostrý úhel, do kterého se tekutina vlivem kapilarity stahuje. Přiložením k ústům vznikne druhá kapilára tvořená z poloviny rty a takse dá z takového šálku pít.
Vesmírné koření
Současná nabídka jídel pro astronauty je dostatečně pestrá, ale co když má někdo z nich chuť na něco ostřejšího? Koření samozřejmě na Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) je, ale také vypadá jinak. Trochu to souvisí s tím problémem s drobky.
Když víte, jaké nebezpečí představují drobky chleba, snadněji si představíte, co by dokázal oblak soli, mletého pepře nebo chilli. Všechna taková dochucovadla mají proto podobu roztoků nebo emulzí. Jedním z novějších projektů na ISS je pěstování čili papriček.
Salát z vlastní zahrádky na ISS
Pěstování rostlin na oběžné dráze má dlouhou a úchvatnou historii sahající až k prvním kosmickým stanicím Saljut a Skylab v sedmdesátých letech minulého století. Rostl tam hrách, rýže, tulipány, orchideje, řepa, bazalka i slunečnice.
Proto je asi trochu překvapením, že svolení ke konzumaci prvních vlastních výpěstků dostali astronauti na ISS až v roce 2015, kdy si mohli dopřát pár listů salátu. Vypěstovali ho v zařízení Veggie pod světlem červených, modrých a zelených diod.
Pokud jednou budeme chtít kolonizovat cizí světy, budeme se muset naučit, jak tam produkovat vlastní jídlo. Přesně v tom duchu se také vyjádřil jeden z astronautů Scott Kelly: „Bylo to malé sousto pro člověka, ale velký skok pro NASA, zeleninu a naši cestu na Mars."
Co je to lyofilizace?
Aby se dalo jídlo astronautům snadno znovu „napustit“ vodou, museli specialisté úplně změnit způsob sušení. Při lyofilizaci se potravina nejprve prudce a hluboce zmrazí a potom vystaví vakuu. Voda se při takovém postupu nestihne rozpustit a led se mění rovnou v plyn. Takto usušené potraviny jsou nadýchané, pórovité a snadno přijímají vodu. Ostatně občas se s takto upraveným ovocem nebo sýry můžete setkat i v běžných obchodech.
