Zprávám o americké misi Artemis II, jejíhož letu se zúčastnila čtyřčlenná posádka, která úspěšně obletěla našeho věrného souputníka, nešlo uniknout. Ani fotografiím, na kterých se bylo možné pokochat úchvatným východem Země nad měsíčním obzorem.
Záhada jménem odvrácená strana Měsíce
Pokud jste si ale nové snímky prohlíželi pozorně, určitě jste si všimli, že Měsíc na nich nevypadal tak, jak ho známe při pohledu na noční nebe. Nebyla totiž vyfotografována jeho přivrácená strana Měsíce, kterou jsme zvyklí ze Země pozorovat, ale ta druhá – odvrácená strana Měsíce, kterou nemáme z povrchu naší rodné hroudy šanci nikdy spatřit.
Rozdíl mezi těmito dvěma polokoulemi přitom bije doslova do očí. Přivrácená strana je totiž relativně hladká a pokrytá tmavými „moři“, tedy zkamenělými lávovými proudy vyplňujícími dávné impaktní pánve, svědky srážek povrchu Měsíce s obrovskými asteroidy.
Oproti tomu odvrácená strana je jiná. Měsíční moře na ní téměř chybí a namísto nich je tam rozeklaná bělostná krajina plná kráterů. Téhle výrazné odlišnosti říkáme měsíční dichotomie a rozplést příběh jejího vzniku nám dalo pořádně zabrat.
Srážka s planetou Theia a magmatický oceán
Vše začalo před přibližně 4,5 miliardami let, kdy do mladé Země narazilo těleso o velikosti Marsu, kterému říkáme Theia. Část materiálu Země i Theiy byla vyvržena na oběžnou dráhu, kde se z té žhavé směsi postupně zformoval Měsíc.
Jenže tehdy byl asi dvanáctkrát blíž k Zemi než dnes a jeho povrch tvořil rozžhavený oceán magmatu. Velmi brzy se slapově uzamkl, tedy začal k Zemi přivracet stále stejnou stranu.
Jelikož byla Země tehdy po srážce s Theiou pořádně rozpálená, doslova „pekla“ přivrácenou stranu Měsíce nacházejícího se nedaleko naší rodné hroudy. Měsíc se tak stal pomyslným seletem na rožni, které zapomněl někdo otáčet.
Jedna jeho strana byla proto pořád vystavená žáru, zatímco druhá chladu kosmického prostoru. A tenhle rozdíl měl zásadní následky pro to, jak měsíční kůra nakonec ztuhla.
Jak vznikla měsíční kůra a měsíční moře
Když magmatický oceán začal tuhnout, začaly v něm postupně krystalizovat jednotlivé minerály. Nejprve vznikl olivín a pyroxen, dvojice tmavých minerálů, které se kvůli své vysoké hustotě začaly propadat ke středu Měsíce.
Po nich začaly krystalizovat minerály světlé, například plagioklasy (zejména anortit). A jelikož tyto minerály měly menší hustotu než okolní magma, vyplavaly k hladině, kde začaly vytvářet světlou měsíční kůru. Na chladnější odvrácené straně přitom mohl vzniknout silnější „obal“ než na straně přivrácené, která byla více zahřívaná. Na jedné straně Měsíce tak vznikla kůra tlustší než na té druhé.
Když později do Měsíce narážely velké asteroidy, prorážely nově vzniklou kůru různě hluboko. Na přivrácené straně, kde byla tenčí, se díky tomu mohla snadno otevřít cesta pro výlevy magmatu z nitra na povrch.
Láva pak mohla zaplavit impaktní pánve a vytvořit tmavé bazaltové pláně – měsíční moře, která vidíme ze Země. Naopak na odvrácené straně, kde byla kůra silnější, se láva na povrch dostávala mnohem hůř. Výsledkem je drsný, krátery posetý terén, kde byste měsíční moře hledali víceméně marně.
KREEP anomálie a měsíční geologie pro každého
Do hry navíc vstoupila i tzv. KREEP anomálie – oblast bohatá na některé prvky, konkrétně na draslík, prvky vzácných zemin, fosfor, uran a thorium, která se soustředí hlavně na přivrácené straně.
Tyto prvky pomáhaly svým přirozeným rozpadem, během kterého se uvolňuje teplo, udržovat vnitřek Měsíce déle roztavený a tím podporovat sopečnou činnost právě tam, kde ji dnes vidíme.
Až se tedy příště podíváte na Měsíc, zkuste si na to vzpomenout. A vybavit si, že to tmavé, co vidíte, je čedič – ztuhlá láva a to světlé anortozit – pradávná kůra vzniklá z tuhnutí magmatického oceánu. Pokud to dokážete, můžete si pogratulovat. Právě jste dokázali určit dvě vesmírné horniny na vzdálenost 384 400 kilometrů. A to je superschopnost, kterou málokdo má!
