Jedovatí štětinatci přežili z dob dinosaurů

Jedovatí štětinatci přežili z dob dinosaurů
Sdílej
 
Být jedovatý není mezi obratlovci, jako jsou ryby, obojživelníci a plazi, nic zvláštního. Ale pokud jste jedovatý savec, rázem jste výjimečný. Tak jako jedovatí štětinatci, savci, kteří přežili z dob dinosaurů. Jsou prastaří. Loví v noci. Jejich kořist před nimi omdlévá. A kupodivu to nejsou upíři, ale skuteční tvorové.

 

Savců vybavených jedem je opravdu málo – kromě ptakopyska a ježur jsou jedovatí primáti outloňové, jeden hlodavec a několik hmyzožravců včetně rejsků a štětinatců. Ačkoli jsou si fyzicky podobní, vývojové linie rejsků a štětinatců se rozešly už před 76 až 78 miliony lety – tedy v době, kdy byli dinosauři na vrcholu své slávy. Vědce proto docela překvapilo, když zjistili, jak podobný mají jed.

Štětinatec z druhohor

Štětinatci dnes žijí už jen dva – štětinatec kubánský na Kubě a štětinatec haitský na ostrově Hispaniola, který se dělí na Haiti a Dominikánskou republiku. Jsou to prapodivní a docela těžkopádní savci, kteří jako by se do moderní doby vůbec nehodili. Což není až tak překvapivé vzhledem k tomu, že se od konce druhohor změnili jen velice málo. Jde o noční lesní tvory, kteří den tráví v úkrytech. Díky dlouhým a silným drápům dobře šplhají po stromech i po skalách. Mají extrémně pohyblivý dlouhý čenich a živí se prakticky vším, co najdou – drobnými živočichy, mršinami, ptačími vajíčky, plody i kořínky.

Vynálezce jedu: První smrtící kousnutí

Vynálezce jedu: První smrtící kousnutí

Jedovatý přeborník v přežití

Potravní nevybíravost je zřejmě důvodem, proč štětinatci přežili to, co přežili: Dopad asteroidu, který smetl dinosaury. Klimatické změny. Kolonizaci svého životního prostředí lidmi. Dovoz nepůvodních predátorů, jako jsou krysy, kočky, psi a promyky, na své ostrovy. Hlavní část jejich jídelníčku však přece jen tvoří to, co si štětinatci sami uloví. Hmyz, pavouky a měkkýše jednoduše zakousnou, ale s ulovením drobných obratlovců už jim pomáhá jejich jed. Tvoří se v pozměněných slinných žlázách a vytéká žlábkem v jejich ostrých dolních řezácích.

Štětinatci jsou jedni z mála jedovatých savců •  Profimedia.cz

Omdlévávající kořist

Složení jedu štětinatců nyní prostudoval tým vědců, který v Dominikánské republice odchytil dva samce volně žijících štětinatců haitských. Zvířata nechali kousat do měkké plastikové trubičky, která zachycovala jed vytékající ze zubů. Chemická analýza jeho vzorků pak odhalila, že účinnou složkou jedu štětinatců jsou molekuly kallikreinů ze skupiny proteáz – enzymů, které rozkládají bílkoviny. U obratlovců, které kousne štětinatec, způsobí pokles krevního tlaku a tím pádem zpomalení, zmatení až bezvědomí kořisti. Pozoruhodné je, že velmi podobné enzymy jsou i v jedu rejsků. Podle vědců však nejde o pozůstatek z dob, kdy byli rejsci a štětinatci jedna rodina, jejich jedy vznikly nezávisle na sobě.

Vzácný materiál

Molekuly kallikreinů se vyskytují ve slinách savců docela běžně a k tomu, aby získaly jedovaté účinky, stačí poměrně málo. To, že si na nich postavili svůj jed štětinatci i rejsci, tak není žádná náhoda. Spíš to vypovídá o tom, že pokud savci chtějí jed, mají jen omezené zdroje materiálu pro jeho výrobu. A tak musí pracovat s tím, co je nejdostupnější.

Foto:  Profimedia.cz

Jedovatí ptáci

Ještě vzácnější než u savců je jed mezi ptáky. Až donedávna se dokonce myslelo, že žádný jedovatý pták neexistuje. O tomto omylu se v roce 1990 na vlastní kůži přesvědčili ornitolog Dr. Jack Dumbacher, který odchytával ptáky na Nové Guineji. Jeden z odchycených pištců (rod Pitohui) jej škrábl, vědec i poranění olízl a už na sobě jen zaznamenával jeden příznak otravy za druhým včetně pálení v ústech a znecitlivění prstů. Toxikologické zkoumání novoguinejských opeřenců pak ukázalo, že nejméně šest zdejších druhů pištců (1) a také kosovec šoupálkovitý (Ifrita kowaldi, 2) je jedovatých.

Rostlinný jed

Analýza jejich toxinu ukázala, že jeho účinnou látkou je batrachotoxin, který se vyskytuje u jihoamerických "šípových žab" pralesniček. Ptáci jej získávají tím, že loví brouky rodu Choresine (3), kteří okusují jedovaté rostliny. Jed přechází z rostlin do brouků a z brouků do těla ptáků, kde se hromadí a vylučuje se kůží. Zajímavé však je, že nejvíc jedu ptáci mají na hrudi, břiše a nohou. Mohou jím tak doslova impregnovat svá hnízda a vejce proti predátorům.

Foto:  Profimedia.cz

Jedovatý chlupáč

Noční hlodavec chlupáč dlouhosrstý (Lophiomys imhausi) z východní Afriky je pořádně jedovatý – predátorovi, který se nenechá odradit zježenou srstí chlupáče a kousne jej, se udělá špatně a může dokonce uhynout. Jenže chlupáč sám o sobě jedovatý není, žádné jedové žlázy nemá. Jed získává tím, že rozkouše kůru jedovatého stromu Acokanthera schimperi, ze které místní domorodci vaří šípový jed. Sliny prosycené rostlinným jedem si pak natírá do kožichu, především do výjimečně savých chlupů, které na jeho hřbetě tvoří jakousi hřívu.

Pět nejnebezpečnějších přírodních krás světa

Pět nejnebezpečnějších přírodních krás světa

Stonohy a strašníci: Lovci s jedovými drápy

Stonohy a strašníci: Lovci s jedovými drápy

Lovci z doby kamenné: Stačí škrábnutí a jste mrtví!

Lovci z doby kamenné: Stačí škrábnutí a jste mrtví!

 

Články odjinud