Ne vždy byl pes nerozlučným partnerem policisty. Naopak, ještě před 100 lety jeho přítomnost při vyšetřování zločinů služební předpisy přímo zakazovaly. Mohl by totiž svým štěkáním vyzradit strážníka a zhatit tak celé pronásledování. Situace se změnila během První republiky (1918–1938). Československého četnictvo postupně zapojilo speciálně vycvičené psy, dokonce jako jedni z prvních používali při službě letadla.
Strach ze psa
Nové techniky a technologie naháněly zločincům strach. Šeptanda mezi lidmi například vydobyla četnickým psům postavení bytostí s takřka nadpřirozenými schopnostmi. Nejednou se stalo, že se zloděj nevědomky sám přiznal ve chvíli, kdy bylo oznámeno přivolání stopovacího psa na místo činu. Někteří zlosyni se čtyřnohých strážníků natolik báli, že se prozradili razantní změnou chování. Při označování pachatele takzvaným vyštěkáváním u nich někdy došlo i na „pošpinění spodního prádla“.
Velmi těžké začátky
Když paní Votrubová posílala svému muži Rudolfovi do kasáren dopis, předala jej s prosbou řidiči autobusu, aby jej osobně doručil. Potřebovala totiž nutně ušetřit za dopisní známku. Rodina počítala doslova každou korunu. Příčinou dnes už naštěstí těžko představitelných a neradostných finančních poměrů byl ze současného pohledu netradiční – nákup služebního psa. Strážmistr Rudolf Votruba sloužil jako četník od roku 1927 v Nitře. Byl mezi prvními ochránci zákona, který rozpoznal, že speciálně vycvičený pes bude skvělým pomocníkem při pátrání a chytání zločinců. Uměl totiž nejen vystopovat hledaného, ale v případě potřeby i ochránit svého pána.
Pes Alto jako poklad
Problém byl, že takový pes rozhodně nebyl levný. Votrubu přišel na celý jeden měsíční plat, a to ještě musel ze svého pořídit kotec a rekvizity pro výcvik. Navíc Rudolfův první draze pořízený pes nešťastně uhynul a strážmistr musel dlouze přesvědčovat manželku, aby mu povolila další astronomické výdaje. Rodina se pak na dlouhé roky hluboce zadlužila. Služební výsledky však stály za to. Nový pes Alto se stal členem rodiny, na kterého syn manželů Votrubových dojemně vzpomínal ještě po mnoha desítkách let.
Dnes jako kdysi
Mimochodem úplně stejné pocity zažívají i dnešní policejní psovodi. Pes pro ně a jejich rodinu není jen „domácí mazlíček“ či nástroj pro výkon povolání, ale doslova a do písmene nedílná součást rodiny. Majitelé mu obětují velkou část volného času při nutném výcviku, pes samozřejmě jezdí i na všechny rodinné dovolené a loučení s ním, které nezbytně přichází několikrát za lidský život, patří k těm nejbolestnějším a nejsmutnějším okamžikům. Alespoň se už kvůli pořízení nového nemusí zadlužovat.
Altova Cesta mrazem
Desítky úspěšných případů, které se Altovi s jeho pánem podařilo vyřešit, popisuje plukovník Michal Dlouhý v knihách Četnický pes Alto a Četnický pes Alto opět na stopě. Samotný začátek Altovy hvězdné kariéry nebyl snadný. Hned při jednom z prvních nasazení se ukázalo, jak důležité bude vzdělávání o nových technikách vyšetřování.
Četníci totiž ještě před příjezdem Alta a strážmistra Votruby okolí místa činu vraždy podupali tak, že ani špičkově vycvičený pes neměl šanci stopu vrahů sledovat. Úspěšný byl Alto až při svém třetím výjezdu, kdy spolehlivě šel po stopě zloděje dvou hus celé kilometry a následně vyceněnými zuby nepřímo přemluvil dopadeného zlosyna k doznání krádeže.
